Cestování

Můj dobrý ročník – díl 3. Chateau la Canorque

Posted by on 10:02 AM in Francie - Provence | 4 komentáře

Můj dobrý ročník – díl 3. Chateau la Canorque

Konečně jsme byli u cíle našeho putování. Tím bylo sídlo Chateau la Canorque – dědictví Maxe Skinnera z filmu Dobrý ročník. Jak už jsem napsala v minulém článku, nachází se, coby kamenem dohodil od městečka Bonnieux. Stačí sjet z kopce po Route du Pont Julien – úzké silničce vedoucí směrem na Rousillon a po minutce odbočit vpravo na příjezdovou cestu k zámku. Zámek je v soukromém vlastnictví, takže je přístupná pouze zahrada a za ní obchod s vínem. Není třeba se bát zajet dovnitř autem. U obchodu je k dispozici malé parkoviště. Sídlo patří místnímu vinaři jménem Jean-Pierre-Margan. Hospodaří zde společně se svou rodinou a v jejich obchodě najdete také víno Coin Perdu, které se objevilo ve filmu. My jsme však koncem září už neměli možnost žádnou láhev koupit – prý „přijeďte si příští rok, to budou další“ 😀 Zahrada je téměř stejná jako ve filmu. Jen bazén, který si ve filmu zahrál svou roli, se v ní nenachází. Je tu jen jeden malý, starší, vypuštěný a téměř zarostlý trávou. Vodní plocha na fotografiích je spíše okrasným jezírkem. A před vchodem do zámku je ze zahrady vidět posezení, kde Max se strýčkem ochutnával své první doušky vína… Neviděla jsem ani tenisový kurt, ale přiznám se, že jsem zahradu důkladněji neprošla s ohledem na stávající majitele. Další změnou je vinice, která rozhodně není tak ohromná. Ve filmu si totiž v celkových pohledech zahrála vinice jiná. A konečně příjezdová cesta k zámku… Znak u silnice… Z putování po této části Francie jsem byla nadšena a doufám, že se mi alespoň trochu podařilo přenést na blog dojmy z míst, kde se natáčel můj oblíbený film. A také doufám, že se do těchto míst třeba někdy vrátím… Au revoir!...

Číst dál

Můj dobrý ročník – díl 2. Bonnieux

Posted by on 3:21 PM in Francie - Provence | 1 komentář

Můj dobrý ročník – díl 2. Bonnieux

Po delší odmlce bych ráda pokračovala po stopách Maxe Skinnera. Cestou z Gordes do Chateau la Canorque musíte projet městečkem Bonnieux. Od kostela je pěkný výhled na okolní kopce i nedaleká městečka Gordes a Roussillon. Městečko Bonnieux je vystavěno na svahu pohoří Luberon, takže při procházení úzkými uličkami jdete vždy buď z kopce nebo naopak do kopce. Přesto, že všechna malá městečka jsou kouzelná, tohle je přece jen trochu jiné. Zřejmě za to mohou domky vystavěné z okrových kamenů. Čím více ve Francii směřujete k jihu, tím více potkáte turistů. A také je pravděpodobné, že někde blízko vlastní dům nějaká známá osobnost, třeba známý herec John Malkovich. A s tím vším logicky přímo úměrně stoupají ceny nemovitostí. Při několika zastávkách u výkladů realitních kanceláří nás proto nejprve napadlo, zda nejsou ceny uvedeny v korunách 🙂 Ale nebyly… Po krátké procházce městečkem jsme nasedli do auta a vydali se směrem k Chateau la Canorque. Značení nebylo moc výrazné, takže jsme se u místního výrobce keramiky zeptali na cestu. Prostě u četnické stanice přímo uprostřed Bonnieux zatočíte vlevo dolů z kopce a pak už jen rovně… Příště si tedy prohlédneme zámek, který zdědil Max Skinner…...

Číst dál

Můj dobrý ročník – díl 1. Gordes

Posted by on 11:11 AM in Francie - Provence | 0 komentářů

Můj dobrý ročník – díl 1. Gordes

Je na čase se trochu ohřát vzpomínkami a slunečními paprsky z fotografií z loňské dovolené. Mohla bych ji směle nazvat „Můj dobrý ročník“. Při návštěvě Francie jsme se totiž vydali po stopách mého oblíbeného filmu Dobrý ročník s Russellem Crowem v hlavní roli. Pokud jste film doposud neviděli, rozhodně to napravte. První zastávkou našeho dvoudenního výletu do spodní části Provence bylo Gordes. Po úzké a klikaté silnici jsme autem vyšplhali až na miniaturní kruhový objezd – centrum městečka. I přesto, že byl pracovní den a téměř polovina září, parkoviště v centru bylo obsazené do posledního místa. Vrátili jsme se tedy zpět k vjezdu do městečka, kde jsme měli velké štěstí a našla se tam asi dokonce dvě volná místa (mimochodem za dobu mého cestování po Francii tohle jediné nebylo zdarma). Slunce pálilo a v ulicích jste mezi proudem turistů šplhajících po úzkém chodníku vzhůru a druhým proudem v opačném směru zaslechli včetně japonštiny snad dalších pět jazyků. Došlo nám, že navštívit Gordes i téměř po sezóně je něco jako vyrazit si v červenci v Čechách na Karlštejn. Městečko Gordes se rozprostírá v románském duchu na jednom z vrcholů pohoří Monts de Vaucluse. Je úžasně malebné a všechno na vás dýchne tou správnou, starobylou a nostalgickou atmosférou. Ani trochu se nedivím, že přitahuje malíře a umělce, kteří – pokud zde nepobývají na stálo, mají alespoň v této části Provence svá letní sídla. I my jsme se vydali podél hradeb s výhledem na město směrem nahoru. Cestou jsme minuli jeden malinký obchod s místními víny. Za výlohou jsem si všimla této lahve „Coin Perdu“… Kdo zná film Dobrý ročník, tak ví… Kdybych tušila, že právě tahle láhev Coin Perdu bude poslední, kterou uvidím, možná bych si ji i za tu více, než hříšnou cenu koupila. Také městečko Gordes má svůj kruhový objezd a kolem něho vše, co sem patří – kavárny, bistra a také miniaturní trh. Nesmím samozřejmě zapomenout na obchody v nádherném provensálském stylu. Jeden malý obchůdek vedle druhého, od toho zboží mi prostě nešlo odtrhnout oči… A také hrad… přímo uprostřed města. Byl přestavěn v renesančním stylu a také možná proto se restaurace, která k němu náleží jmenuje La Renaissance. Právě tahle restaurace si ve filmu Dobrý ročník zahrála bistro, kde pracovala Fanny Chenalová (Marion Cotillard) a Max (Russell Crowe) zde odvětil americkým turistům: „Mc´Donalds je v Avignonu a fish and chips v Marseille. Allez!“ Ve městě patří mezi ty nejvyhledávanější a to je samozřejmě znát na cenách. Když jsem se ptala, jestli je to skutečně ona a kde ji najdeme, rovnou mi bylo místním mladíkem doporučeno, abychom se najíst a napít šli jinam 🙂 Na hlavním náměstí (kruhovém objezdu) se nachází pomník obětem světových válek. Tady také hledal Max Skinner ve svém malém žlutém autě kancelář „notaire“. Trochu jsme se prošli v úzkých uličkách města, vyfotili ho z další vyhlídky (existují jen asi dvě možnosti) … … rozhlédli se po okolní krajině a vydali jsme se po dalších stopách Maxe Skinnera… Tak zase příště!...

Číst dál

Pečené kachní stehýnko s tymiánem, fazolkami a bramborem

Posted by on 10:00 AM in Brambory, Francie - Provence, Maso, Opeřenci, Přílohy, Zelenina | 0 komentářů

Pečené kachní stehýnko s tymiánem, fazolkami a bramborem

Pro čtenáře by mohl tento recept být návodem na výborný oběd nebo večeři. Pro mne je to navíc chutná a voňavá vzpomínka na mou letošní dovolenou. V městečku Apt, kde jsme při svém putování po Provence strávili noc v hotelu, jsme si také zašli na večeři do jedné z mnoha místních malých restaurací. Menu mají restaurace ve Francii obvykle sestavené vždy buď z předkrmu a hlavního jídla nebo z hlavního jídla (plat du jour) a dezertu. Já si zvolila první variantu, ale dezert jsem si nakonec dala také – naprosto úžasný čokoládový fondán. A protože jsem na večeři neměla s sebou fotoaparát, nezbývalo mi, než si toto vynikající jídlo pro připomenutí připravit doma. Na přípravu jídla pro dvě osoby budeme potřebovat: • 2 kachní stehýnka • 4 lžíce medu • 4 stroužky česneku • několik snítek čerstvého tymiánu • 3 menší šalotky • 1 červenou silnostěnnou papriku • 200 g zelených fazolek • 6 menších brambor • čerstvě mletý pepř • sůl • 4 rajčátka na větvičce • trochu drůbežího vývaru Kachní stehna očistíme a pečlivě je potřeme směsí medu a rozdrceného česneku. Přidáme pár snítek tymiánu a nejlépe v nádobě, ve které budeme maso později péci, uložíme do chladu klidně až na 24 hodin. Před samotným pečením stehna osolíme, lehce opepříme a zakryjeme alobalem, aby se kůže nespálila. Pečeme v předehřáté troubě asi na 160 stupňů přibližně dvě hodiny. Doba pečení je závislá na velikosti stehýnek. V případě potřeby mírně podléváme horkým vývarem. Asi 15 minut před koncem pečení přidáme do pečící nádoby rajčátka a brambory před tím ve slupce povařené v osolené vodě asi 10 minut. V čase pečení si připravíme i další přílohu. Fazolky omyjeme a přibližně 10 minut povaříme v osolené vodě. Na pánvi s trochou olivového oleje zprudka osmahneme šalotku nakrájenou na proužky, k ní přidáme povařené fazolky a na proužky nakrájenou červenou papriku. Restujeme 5 – 7 minut. V městečku Apt tuhle večeři v onen teplý letní večer doplnilo osvěžující růžové víno. Doma jsem si připila skvělým červeným. Dobrou chuť!...

Číst dál

Fíková zavařenina s bílými broskvemi a meduňkou…

Posted by on 1:24 PM in Francie - Provence, Zavařuji, nakládám, vyrábím | 0 komentářů

Fíková zavařenina s bílými broskvemi a meduňkou…

… aneb když v Provence prší. Už mohu najisto říci, že se letošní dovolená vydařila. Vrátila jsem se na oblíbené místo do Saillans k našim domácím Aimée a Rogerovi. Všechny plánované výlety mne nadchly a snad bude co nejdříve čas se o dojmy z nich s vámi podělit. Počasí bylo úžasné, někdy bylo dokonce slunce a horka až moc. Ale na poslední dva dny se obloha zatáhla a jeden celý den propršel. Přišla tedy ta správná chvíle vyrobit si vlastnoručně suvenýr z dovolené. Od pana domácího jsem dostala misku fíků, kterých bylo letos v tuto dobu zatím nezvykle málo – teprve dozrávaly. Část fíků jsem tedy koupila na trhu, kde jsem na ně prostě musela mít štěstí. Fíky jsem prohmatala, zda jsou dost měkké a paní u stánku se divila, že nechci ochutnat. K asi 1200 g fíků jsem přidala 10 bílých broskví, které nám rostly přímo před vchodem do našeho letního bydlení. A hned vedle broskvoně byl velký keř meduňky. Fíky jsem zbavila stopek a pak už je stačilo pouze v prstech rozmáčknout. Broskve jsem vypeckovala a jejich tvrdší části (protože letos také zrály o poznání později) pokrájela na malé kostičky. A pak už jen ve velkém hrnci, kam jsem k ovoci přidala asi čtyři snítky meduňky, míchala a míchala, dokud se vše řádně nerozvařilo. Nakonec jsem meduňku odstranila, přidala 1 kg želírovacího cukru (1:3) a přibližně 10 minut provařila. Zavařeninou jsem naplnila horkou vodou vymyté a vysušené sklenice. Před uzavřením sklenic jsem papírovou utěrkou otřela kraje, uzavřela a otočila dnem vzhůru. Zavařila jsem si tak trochu vzpomínek na nádherné chvíle strávené v Provence, protože tato oblast už do ní patří. Doufám, že na další vzpomínání bude čas co nejdříve… …...

Číst dál

Camarque – díl šestý – ráj pro cestovatele i gurmány

Posted by on 2:10 PM in Francie - Provence | 0 komentářů

Camarque – díl šestý – ráj pro cestovatele i gurmány

Pokud podniknete letos o prázdninách cestu na jih Francie, rozhodně si nenechte ujít návštěvu přírodní rezervace Camarque, která se nachází v deltě řeky Rhôny. Oblast Camargue má tvar trojúhelníku, jehož základnou je středomořské pobřeží a jeho vrcholy tvoří města Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Od severu sem přijedete nejspíše z Arles, města proslulého římskými starověkými památkami a také tím, že zde nějakou dobu pobýval a namaloval několik obrazů Vincenc Van Gogh. Pokud přijedete od západu po pobřeží, pak nemůžete minout Aigues Mortes. Malebné městečko obklopené středověkými hradbami, založené v polovině 13. století se spoustou obchůdků, suvenýrů a turistů. V době prázdnin i krátce po nich se v této oblasti dá celkem spolehnout na počasí. A slunce všechnu tu nádheru může už jen umocnit. Rozhodnete-li se tedy pro návštěvu Camarque, opatřete si nejprve v některém z turistických informačních center mapu, protože orientace v přírodní rezervaci není zrovna jednoduchá a byla by škoda cokoli vynechat. V horní části projíždíte po úzkých silnicích mezi loukami s vysokou zeleně a žlutě zbarvenou trávou. Pěstuje se zde rýže, které dodává vláhu sladká voda z řeky Rhôny. V obchodech pak můžete najít mnoho různých barevných druhů rýže – bílou, červenou, černou a také s příchutěmi květů levandule nebo růže. Ve zdejších restauracích je rýže velmi oblíbenou přílohou – třeba k rybám. Přímo v rezervaci samotné je pak dokonce „Muzeum rýže“. Neodmyslitelnou součástí typických místních zajímavostí jsou polodivoká stáda černých býků. Nejezděte proto autem příliš rychle, protože byste je mohli minout. Býci jsou celkem plaší, a proto se na pastvinách obvykle zdržují dále od silnice. V klidu se popásají a kolem nich většinou poletují bílí racci. Jakmile vás některý z býků spatří, stádo se pomalu začne přesunovat z dohledu vašeho fotoaparátu. Jako typický obraz Camarque bývají zobrazováni honáci dobytka na svých bílých koních s plochými klobouky a dlouhými tyčemi, které jsou zakončeny kovovým nástavcem ve tvaru malého trojzubce. Od středověku existuje místní tradice býčích zápasů, a proto v okolí má takřka každé městečko či vesnice svou arénu. Nejznámější a také největší je v Arles. Na rozdíl od španělské corridy však při těchto zápasech nejsou býci zraňováni, natož zabíjeni. Cílem zápasu je odejmout býkovi stuhu, kterou má upevněnu na rozích. O to se snaží hbití, bíle oblečení mladí muži, kteří unikají před býčími rohy přeskakováním mantinelů arény. Býci však neslouží jen k této lidové zábavě. Z jejich masa se připravují nejrůznější uzeniny a bývá též velmi často v nabídce téměř všech místních restaurací. Restaurace nebo spíše hospůdky bývají zařízeny velmi stylově a jejich denní nabídky se vcelku podobají. Procházkou v Les Saintes Maries de la Mer jsem se o tom přesvědčila. Tohle asi nejkrásnější městečko této části Francie leží přímo v srdci přírodní rezervace Camarque na mořském pobřeží. V sezóně je doslova přeplněno turisty, a proto tady najdete také mnoho restaurací a stánků s vynikajícím občerstvením, které vám zprostředkují nevšední gurmánské zážitky. Obchody s několika desítkami druhů zmrzliny jsou v tomto miniaturním městečku také naprosto běžné. Všude se vaří z čerstvých surovin a tím nejjednodušším způsobem. Zcela typická je paella – ochucená rýže s mořskými plody, mušlemi. Potom špíz z masa místních býků a dále třeba mušle po námořnicku. Pro slávky ta nejběžnější úprava. Tedy ráj gurmánů. Jsme přece ve Francii, řeknete si. Ale při procházkách kolem obchodů s jezdeckými sedly a botami si přece jen řeknete,...

Číst dál

Večeře a rybí trh v Palavas – díl pátý

Posted by on 2:28 PM in Francie - Provence | 0 komentářů

Večeře a rybí trh v Palavas – díl pátý

Z Aigues Mortes jsme zamířili rovnou do Palavas les Flots, kde jsme se ubytovali a vyrazili do města. Od vilky paní Michelle vedla úzká cesta kolem kanálu, kde byla ukotvena spousta lodí. Nemůžete zabloudit, protože ty lodě vás dovedou až do centra tohoto malebného městečka přímo na břehu moře. Ve městě jsme okamžitě zaregistrovali jednu zvláštnost: lanovku. Při příchodu do centra minete totiž pouze jeden most. A pokud si vzpomenete přejít ulici později, až téměř u přístavu, máte jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh, aniž byste se museli k mostu vracet – lanovku. Lanovka vede z jednoho břehu kanálu na druhý. Ani ve snu mne nenapadlo, že se u moře svezu lanovkou jako na horách nebo v pražské ZOO. Všechny restaurace v Palavas mají velmi podobnou nabídku: mořské plody, cokoliv v ulitě (velmi často užívané slovo „coquillage“), maso z býků chovaných v této oblasti a také ty nejznámější klasické dezerty… Stačilo si tedy jen vybrat, kde zasedneme. Majitel hospůdky byl veselá kopa. Poté, co zjistil, že jsme z Prahy, svěřil se nám, že na Čechy si vzpomene vždy, když si nalévá whisky do broušené sklenice, kterou si z Prahy přivezl. Společně se svou dcerou se o hosty vzorně starali a všichni byli spokojeni. Navečer už byl lokál plný. Vybrali jsme si taková jídla, u nichž vynikne, že jsou připravena z naprosto čerstvých ryb. A to je nejlépe možné přímo u moře. Jako předkrm nás po aperitivu v podobě pastisu zlákal „Panach de coquilages“ – talířek se všemi možnými lasturami bez tepelné úpravy (samozřejmě s citrónem a majonézou) a cassolette z gratinovaných mušlí. Hlavním chodem byl grilovaný špíz s několika druhy rybího masa, k tomu grilovaná zelenina a rýže z Camarque, ale nějak se mi poztrácely jeho fotky. Jako dezert jsme si vybrali créme brulée s malinami a talíř se třemi druhy sýrů. K tomu skvělé bílé víno a na závěr stopečka Poire Williams. Opravdu bohatě a skvěle jsme se najedli. Jen v tak malé hospůdce prostě nebylo dost příležitosti na lepší focení… Po večeři jsme se ještě prošli krásně osvětleným přístavním městem a těšili se na ráno. Blízko přístavu je prý každý den rybí trh. Ráno jsme se tedy vydali znovu do města. A podél kanálu se bylo opravdu na co dívat. Zakotvené lodě začínaly ožívat… Na tržišti už začínal prodej ryb. Upřímně: pod pojmem rybí trh si asi představíme něco jiného a většího, ale tady to prostě funguje jinak. Trh je každý den, takže stačí pár kousků, však budou zítra další rybky. A čerstvější už být nemohou… V nabídce byl mořský vlk, ropušnice, chobotničky i mořský ježek… Městem projdete a jste v přístavu. Ten vás brzo ráno prostě nadchne… Stovky zakotvených lodí… Maják, dvě kočky s obojky, pán, který zrovna sprchoval svou loď. A navíc každou chvilku kolem vás projede loďka s kapitánem, který na vás mává… Pak už jsme si prohlédli nejdůležitější a nejkrásnější místa v Palavas… A vrátili jsme se zpět, po druhém břehu kanálu… Po krátké snídani z místní pekárny jsme se vydali na další cestu. Těsně na hranici města jsme si v dálce na mořském jezeře všimli velkého hejna plameňáků, kteří jsou jednou z krásných zajímavostí tohoto kraje. Plameňáci byli pozvánkou do Camarque a přesně tam jsme měli toho dne namířeno. Tak zase příště…...

Číst dál

Na jihu – Aigues Mortes – díl čtvrtý

Posted by on 2:29 PM in Francie - Provence | 0 komentářů

Na jihu – Aigues Mortes – díl čtvrtý

Cesta z Arles vedla rovnou sem. Do nejkrásnějšího městečka na západním okraji přírodní rezervace Camarque. Už při hledání parkovacího místa si připadáte tak trochu jako na Karlštejně. Když už konečně auto zaparkujete a nepřejedete při tom žádného turistu, naberete ten správný směr přímo do městského opevnění. Hemží se to tu davy turistů, kteří sem jezdí podobně, jako my Češi na jih Čech. Aigues Mortes je malebné, miniaturní a úžasné. Když už si člověk trochu zvykl na sortiment francouzských obchodů, tak tady znovu žasne. Voňavá mýdla, klobásky z masa býků, které zde chovají, nespočet druhů rýže, která se zde pěstuje a hromady zmrzliny. Všechny suvenýry už jsou tu „de Provence“, takže těch obchodů prostě nemáte nikdy dost. Je znát, že jste ve Francii – zemi gurmánů. Ve zdejších obchůdcích můžete velmi často koupit různé ubrusy, ubrousky, chňapky, podložky pod horké nádobí a to vše v barvě a stylu, jaký se vám zrovna líbí. Kuchyň a jídelna pak budou vypadat naprosto dokonale. Pro nás, kteří si s jehlou ani šicím strojem nerozumíme, prostě zázrak 🙂 A samozřejmě nesmějí chybět sladkosti… … a také spousta malých restaurací, které jsou jedna krásnější než druhá. Kolem jedné s názvem La Camarque jsme prošli a když majitelka viděla můj nadšený výraz, pozvala mne dál, abych si v klidu mohla vyfotit perfektní stylový interiér… Oblast Camarque je celá ve znamení koní, býků a plameňáků. Ale k tomu se ještě dostanu později. Do večera jsme museli být na domluveném místě, takže jsme se zdrželi jen asi dvě hodiny. Nebýt té domluvy, mezi hradbami se snad procházím ještě teď. Mířili jsme do města Palavas, kde jsme kromě noci u přátel mé kamarádky prožili také autentickou večeři v hospůdce u moře. Tak zase příště…...

Číst dál

Cesta na jih – Arles – díl třetí

Posted by on 12:10 PM in Francie - Provence | 0 komentářů

Cesta na jih – Arles – díl třetí

Jednoho dne jsme se časně ráno vydali směrem na jih Francie až k moři, s plánem zůstat tam až do příštího dne. Počasí vypadalo velmi slibně, viditelnost dokonalá. Právě proto se mi podařilo z prvního odpočívadla na dálnici vyfotit pevnost Mornas. Odtud už to nebylo daleko do Arles, které leží na řece Rhôně stejně jako město Avignon. Podařilo se nám zaparkovat poblíž nábřeží. Téměř z každého jeho místa byl krásný výhled. Ve vodě kotvily dvě ohromné lodě (botely) plné holandských turistů. Procházka po nábřeží nás vedla kolem romantické hospůdky, která byla ještě bohužel zavřená … … směrem do centra. Arles je město s bohatou historií a tak se bylo stále na co dívat. Úzké uličky, vysoké domy, spousta restaurací a turistů. Město, které se svým vzhledem, náladou i skladbou obyvatel zřetelně liší od severněji položených francouzských měst … Zamířili jsme přímo do centra na Náměstí Republiky s katedrálou svatého Trofima, radnicí a dalšími velmi zajímavými památkami … Ulicí, která vedla z náměstí, jsme za chvíli došli do parku, kde stojí kámen s bustou nizozemského malíře Vincenta van Gogha. Ten ve městě pobýval od roku 1888 a kromě jeho asi nejznámější série se slunečnicemi zde také vznikl obraz s názvem Ložnice v Arles. Těsně nad parkem jsme pak prošli kolem římského divadla … … a za dalších pár minut chůze už jsme šli kolem římské arény – stavby, která bývá často zobrazována jako symbol města. Nad arénou jsme se pokochali krásnou vyhlídkou, ze které jsme měli Arles jako na dlani. A dokonce s detailními popisy míst na horizontu… Všechna důležitá místa v Arles jsme navštívili a byl tak nejvyšší čas pokračovat v naší cestě. Tentýž den nás čekala ještě jedna zajímavá zastávka a pak už báječná večeře přímo u moře… Ale ani při toulkách městem jsme nebyli tak úplně bez jídla. Ta ochutnávka byla nezbytná, protože jsem zahlédla snad největší a nejkrásnější éclair, kterou jsou do té doby viděla. Krém silně voněl vanilkou a všechny ozdoby byly z kvalitní a báječné čokolády! Tak zase příště…...

Číst dál

Dýňové macarons

Posted by on 1:55 PM in Dezerty a moučníky, Francie - Provence, Zelenina | 2 komentáře

Dýňové macarons

Dýně je v kuchyni doslova poklad, znovu se mi to potvrdilo. Už dávno jsem chtěla vyzkoušet výrobu macarons, třeba jen proto, že jsem je už několikrát ochutnala. Vždy byly naplněny sladkým krémem nebo třeba zavařeninou. Ale jak jsem zjistila ve Francii, macarons nemusí být připravovány pouze se sladkou náplní. I když: dýně tak, jak jsem ji připravila já, je nakonec sama o sobě sladká dost. Ostatně recept, poučení i další inspiraci o výrobě této speciality jsem čerpala především z publikace „Macarons“, kterou jsem si pořídila. Věděla jsem, že se k prvnímu pečení asi dostanu až na podzim a proto v mé první internetové objednávce potravinářských barev nechyběla oranžová. Výroba macarons je tak trochu alchymie a tak jsem se držela tohoto receptu: 200 g cukru moučka 110 g mandlové mouky 90 g bílků (já potřebovala ze 4 vajec) asi 3 dny uleželé v lednici 50 g cukru krupice potravinářské barvivo Moučkový cukr a mandlovou mouku jsem lehce rozmixovala a přes síto nasypala do mísy. Ve druhé větší míse jsem našlehala bílky, které jsem včas vyndala z lednice, takže měly pokojovou teplotu. K nim jsem postupně přisypávala krupicový cukr. Do ušlehaného sněhu jsem přidala barvivo – stačila trocha na špičku lžičky. Poté jsem postupně přidávala prosátou směs cukru s mandlovou moukou. Touto oranžovou hmotou jsem naplnila zdobící sáček s hladkou špičkou o průměru asi 8 mm a nanesla ji na plech. Ten jsem si před tím vyložila silikonovou podložkou, speciálně určenou pro výrobu macarons, kterou jsem si pořídila při návštěvě Francie. Jinak lze použít pečící papír, ale vězte, že se silikonovou podložkou jde výroba macarons mnohem snáz, a to i tehdy, když není k jejich výrobě přímo určená. Pokud se tedy pro jejich výrobu rozhodnete, určitě doporučuji použít alespoň hladkou silikonovou podložku. Plechem jsem pak několikrát silně udeřila o stůl. Účelem tohoto počínání je docílit, aby se nejen z povrchu sněhové hmoty odstranily vzduchové bublinky, které by jinak při pečení způsobily popraskání. Takto připravená kolečka jsem nechala na plechu odpočívat – zaschnout téměř hodinu. Poté jsem je pekla v troubě předehřáté na 155 stupňů 15 minut. Upečená kolečka – skořápky jsem nechala zcela zchladnout a poté je dva dny uchovávala v lednici v uzavřené nádobě. Náplň jsem připravila z dýně Hokaido. Dýni jsem na povrchu důkladně omyla, nakrájela, zbavila vnitřku a semínek, pokapala olivovým olejem a pekla asi 45 minut v remosce. Tato doba stačila k tomu, abych zchladlou dýni pouze lehce rozmačkala vidličkou. Použila jsem jedno balení (250 g) ricotty a téměř stejné množství dýňového pyré. Pečená dýně je natolik sladká, že náplň nebylo potřeba ani trochu dochutit. Ten, kdo však má rád hodně sladké, by mohl náplň dochutit medem nebo javorovým sirupem. Macarons jsem naplnila a okamžitě také konzumovala 🙂 Vážně to chutná úžasně. Rozhodně nechci tvrdit, že se pečení macarons stane mým koníčkem, ale v žádném případě se nezříkám dalšího pokusu. Ten výsledný efekt za to asi stojí… Dobrou chuť!...

Číst dál