Cestování
Orange – první zastávka cestou na jih
Po dvou letech jsem se loni na podzim opět vydala do Provence. Prostě mi to nedalo. Znovu jsem se ještě chtěla podívat na jih – do přírodní rezervace Camarque a mít na ni více času, než tehdy poprvé. Z „našeho“ Saillans, kde o dovolené přebýváme, jsme se tedy vydali směrem k jihu. Po přibližně 80 kilometrech je tu první větší město – Orange. Pokud jím budete pouze projíždět, bude to pravděpodobně okrajovými částmi města a rovnou říkám, že těmi vás Orange rozhodně neupoutá. My se ale tentokrát rozhodli prohlédnout si víc. Orange leží ve známé vinařské oblasti Côtes du Rhône, Châteauneuf du Pape a Gigondas. Snad nejen milovníci vína ví, o čem je řeč. Město leží na bývalé římské cestě Via Agrippa a doposud se o něm říká, že je branou mezi severem a jihem. Pokud přijedete do města ze severu, nemůžete minout asi nejznámější zdejší pamětihodnost. L´Arc de Triomphe – Vítězný oblouk. Je věnován slávě veteránů z druhé galského legie, zakladatele římské kolonie města Orange. Svými reliéfy představujícími zbraně, námořní trofeje a kořist připomínají tehdejší nadvládu Říma na souši i na moři. Římané ho postavili už 20 let před Kristem. Je vysoký 19 metrů a je dále vyzdoben výjevy z bitev, květinami a ovocem. Takhle vypadá pohled na strop uvnitř oblouku… V těsné blízkosti oblouku je možnost na malém parkovišti odstavit auto a pak se vydat do centra města pěšky. Byli jsme ve městě celkem časně dopoledne a všude byl velký klid. Náměstí se zrovna chystalo na jakousi slavnost, stoly kavárny vedle radnice zdobily velké žluté slunečnice… Jak se zprvu zdálo Orange šedivé a nezajímavé, po procházce městem s kavárnami a domy v pastelových barvách jsem změnila názor… Poté jsme došli k římskému amfiteátru, do něhož se původně vešlo asi osm tisíc diváků a dodnes slouží jako jedinečné místo pro konání spousty kulturních akcí, protože má kromě jiného vynikající akustiku… Kousek za amfiteátrem se nachází katedrála Panny Marie Nazaretské… My jsme ale měli před sebou dlouhou cestu a tak jsme se vrátili k autu a pokračovali dál, směrem do vesničky Châteauneuf du Pape…...
Číst dálKuře se sherry omáčkou a rýží z Camarque
Další způsob, jak si vychutnat obyčejné pečené kuře. Pomůže nám k tomu pouze sherry a vůně čerstvých bylinek. Použila jsem rýži i sůl z oblasti Camargue. O tom všem jsem již dříve napsala ZDE. Pokud jsme si vaření naplánovali včas, můžeme na několik hodin předem kuře naložit do bylinek a sherry: Budeme potřebovat: • 1 farmářské kuře (nejlépe s droby) • svazek čerstvého rozmarýnu • svazek čerstvého tymiánu • 2,5 cl sherry Kuře očistíme a podélně rozpůlíme. Později, při pečení, to bude velká výhoda. Poloviny kuřete poklademe ze všech stran asi polovinou množství čerstvých bylinek (druhou si schováme na pečení) a bohatě zastříkneme sherry. Na pečení a omáčku budeme kromě marinovaného kuřete potřebovat: • zbytek čerstvých bylinek • sůl (já použila Fler de sel z Camarque) • 150 g másla • 4 větší šalotky • 180 g créme fraiche (1 menší kelímek) • 5 cl sherry Kuře, pokud jsme zvládli marinování předem, osušíme a odstraníme z jeho povrchu větvičky bylinek. Obě poloviny kuřete ze všech stran dostatečně osolíme. Pod každou z nich vložíme několik snítek (z části, kterou jsme si uchovali) bylinek, navrch položíme silnější plátek másla a zakryté pečeme v předehřáté troubě na 160 stupňů. Rozpůlené kuře se propéká rovnoměrněji a kratší dobu. Jakmile začne kuře zlátnout, přidáme do výpeku najemno nakrájenou šalotku a dále pečeme již nezakryté. Po dobu pečení kuře podle potřeby podléváme vývarem a dbáme, aby se šalotka nepřichytila. Vývar si v rychlosti připravíme z drůbků, které v malém množství vody povaříme s několika kuličkami nového koření a celého černého pepře. Během pečení si připravíme rýži. Jedinečná rýže z Camarque je tak trochu speciální. Já měla po ruce dlouhozrnnou, tříbarevnou (bílou, červenou, černou). Tahle směs v ústech neskutečně voněla po ovoci. Stejně tak ale můžete použít rýži indiánskou nebo natural. Rýži důkladně propláchneme studenou vodou a na dvou lžících rozpáleného olivového oleje zprudka krátce osmahneme. Pak rýži zalijeme vroucí vodou těsně nad povrch rýže, osolíme a dál dusíme pod pokličkou na mírném plameni. Na sáčku s rýží byla doporučená doba 28 minut, ale vařila jsem o trochu déle, asi 40 minut. Dle potřeby doléváme vodu. Když je rýže takřka měkká a téměř vsákla všechnu tekutinu, zabalíme kastrol do utěrky a dáme odpočinout pod peřinu, kde dojde a uchová se horká. Kuře se upeklo, maso uchováme v teple a připravíme omáčku. Všechen výpek se šalotkami a stonky bylinek přes jemné síto propasírujeme do nepřilnavé pánve. Omáčku zahřejeme, malinko zredukujeme (na pánvi – větší ploše, půjde tento proces o trochu rychleji). Přidáme créme fraiche a dobře promícháme. Pak už zbývá jen dávka sherry, necháme dobře prohřát a můžeme podávat. Na každý talíř jsem přidala ještě trochu podušených zelených fazolek. Ty si budou s omáčkou také velmi dobře rozumět. Dobrou chuť!...
Číst dálQuiche s rajčaty, sýrem a bylinkami
První, co mne napadne při vyslovení slova quiche, je Francie. Se slanými koláči se tam setkáte v každém bistru a bývají nedílnou součástí domácích posezení s přáteli. Slaný koláč může obsahovat oblíbenou zeleninu – fazolky, lilek, papriky, kousky pečeného nebo uzeného lososa, vejce, bylinky, oblíbený sýr. V pečící formě pak bude vždy vypadat nádherně a podávaný s malou porcí ochuceného listového salátu je třeba vynikající lehkou večeří. Suroviny: Těsto: • 170 g hladké mouky • 1 vejce • 75 g másla • špetka soli Náplň: • 200 g ricotty • 1 vejce • 1 lžíce provensálské bylinkové směsi • 100 g strouhaného sýra výrazné chuti (Gruyére apod.) • třešňová rajčátka Forma, kterou jsem použila, má rozměr 9 x 33,5 cm. Na koláčovou formu běžné velikosti použijeme dvojnásobné množství surovin. Do prosáté mouky přidáme sůl a do dolíku uprostřed přidáme máslo pokojové teploty. Prsty prohněteme, přidáme celé vejce a vypracujeme tuhé, hladké těsto, které zabalíme do potravinové fólie a dáme odpočinout na půl hodiny do lednice. Poté těsto rozválíme na plát vysoký asi 0,5 cm a vyložíme jím formu. Okraje zarovnáme a zbytky těsta odřízneme tak, že jednoduše přejedeme válečkem po hraně formy a těsto se tak krásně „ukrojí“ a zarovná. Zbytky těsta můžeme použít na případné záplaty uvnitř formy nebo z nich později vykrojit ozdobné tvary na povrch koláče. Mně z tohoto množství vystačilo přesně na jednu tartaletku. Můžeme je použít na případné záplaty uvnitř formy nebo z nich později vykrojit ozdobné tvary na povrch koláče. Těsto ve formě propícháme vidličkou a v troubě předehřáté na 200 stupňů asi 10 – 15 minut předpečeme. Ricottu dobře promícháme s vejcem, strouhaným sýrem a provensálským kořením. Směsí naplníme formu s předpečeným těstem. Na povrch zlehka vtiskneme rajčátka, která třeba pro efekt můžeme ponechat na větvičce. Ta pak půjde před konzumací hravě odstranit. Pečeme shora na 170 stupňů dokud náplň nezačne zlátnout. To bude trvat asi 35 minut. Dobrou chuť!...
Číst dálMůj dobrý ročník – díl 3. Chateau la Canorque
Konečně jsme byli u cíle našeho putování. Tím bylo sídlo Chateau la Canorque – dědictví Maxe Skinnera z filmu Dobrý ročník. Jak už jsem napsala v minulém článku, nachází se, coby kamenem dohodil od městečka Bonnieux. Stačí sjet z kopce po Route du Pont Julien – úzké silničce vedoucí směrem na Rousillon a po minutce odbočit vpravo na příjezdovou cestu k zámku. Zámek je v soukromém vlastnictví, takže je přístupná pouze zahrada a za ní obchod s vínem. Není třeba se bát zajet dovnitř autem. U obchodu je k dispozici malé parkoviště. Sídlo patří místnímu vinaři jménem Jean-Pierre-Margan. Hospodaří zde společně se svou rodinou a v jejich obchodě najdete také víno Coin Perdu, které se objevilo ve filmu. My jsme však koncem září už neměli možnost žádnou láhev koupit – prý „přijeďte si příští rok, to budou další“ 😀 Zahrada je téměř stejná jako ve filmu. Jen bazén, který si ve filmu zahrál svou roli, se v ní nenachází. Je tu jen jeden malý, starší, vypuštěný a téměř zarostlý trávou. Vodní plocha na fotografiích je spíše okrasným jezírkem. A před vchodem do zámku je ze zahrady vidět posezení, kde Max se strýčkem ochutnával své první doušky vína… Neviděla jsem ani tenisový kurt, ale přiznám se, že jsem zahradu důkladněji neprošla s ohledem na stávající majitele. Další změnou je vinice, která rozhodně není tak ohromná. Ve filmu si totiž v celkových pohledech zahrála vinice jiná. A konečně příjezdová cesta k zámku… Znak u silnice… Z putování po této části Francie jsem byla nadšena a doufám, že se mi alespoň trochu podařilo přenést na blog dojmy z míst, kde se natáčel můj oblíbený film. A také doufám, že se do těchto míst třeba někdy vrátím… Au revoir!...
Číst dálMůj dobrý ročník – díl 2. Bonnieux
Po delší odmlce bych ráda pokračovala po stopách Maxe Skinnera. Cestou z Gordes do Chateau la Canorque musíte projet městečkem Bonnieux. Od kostela je pěkný výhled na okolní kopce i nedaleká městečka Gordes a Roussillon. Městečko Bonnieux je vystavěno na svahu pohoří Luberon, takže při procházení úzkými uličkami jdete vždy buď z kopce nebo naopak do kopce. Přesto, že všechna malá městečka jsou kouzelná, tohle je přece jen trochu jiné. Zřejmě za to mohou domky vystavěné z okrových kamenů. Čím více ve Francii směřujete k jihu, tím více potkáte turistů. A také je pravděpodobné, že někde blízko vlastní dům nějaká známá osobnost, třeba známý herec John Malkovich. A s tím vším logicky přímo úměrně stoupají ceny nemovitostí. Při několika zastávkách u výkladů realitních kanceláří nás proto nejprve napadlo, zda nejsou ceny uvedeny v korunách 🙂 Ale nebyly… Po krátké procházce městečkem jsme nasedli do auta a vydali se směrem k Chateau la Canorque. Značení nebylo moc výrazné, takže jsme se u místního výrobce keramiky zeptali na cestu. Prostě u četnické stanice přímo uprostřed Bonnieux zatočíte vlevo dolů z kopce a pak už jen rovně… Příště si tedy prohlédneme zámek, který zdědil Max Skinner…...
Číst dálMůj dobrý ročník – díl 1. Gordes
Je na čase se trochu ohřát vzpomínkami a slunečními paprsky z fotografií z loňské dovolené. Mohla bych ji směle nazvat „Můj dobrý ročník“. Při návštěvě Francie jsme se totiž vydali po stopách mého oblíbeného filmu Dobrý ročník s Russellem Crowem v hlavní roli. Pokud jste film doposud neviděli, rozhodně to napravte. První zastávkou našeho dvoudenního výletu do spodní části Provence bylo Gordes. Po úzké a klikaté silnici jsme autem vyšplhali až na miniaturní kruhový objezd – centrum městečka. I přesto, že byl pracovní den a téměř polovina září, parkoviště v centru bylo obsazené do posledního místa. Vrátili jsme se tedy zpět k vjezdu do městečka, kde jsme měli velké štěstí a našla se tam asi dokonce dvě volná místa (mimochodem za dobu mého cestování po Francii tohle jediné nebylo zdarma). Slunce pálilo a v ulicích jste mezi proudem turistů šplhajících po úzkém chodníku vzhůru a druhým proudem v opačném směru zaslechli včetně japonštiny snad dalších pět jazyků. Došlo nám, že navštívit Gordes i téměř po sezóně je něco jako vyrazit si v červenci v Čechách na Karlštejn. Městečko Gordes se rozprostírá v románském duchu na jednom z vrcholů pohoří Monts de Vaucluse. Je úžasně malebné a všechno na vás dýchne tou správnou, starobylou a nostalgickou atmosférou. Ani trochu se nedivím, že přitahuje malíře a umělce, kteří – pokud zde nepobývají na stálo, mají alespoň v této části Provence svá letní sídla. I my jsme se vydali podél hradeb s výhledem na město směrem nahoru. Cestou jsme minuli jeden malinký obchod s místními víny. Za výlohou jsem si všimla této lahve „Coin Perdu“… Kdo zná film Dobrý ročník, tak ví… Kdybych tušila, že právě tahle láhev Coin Perdu bude poslední, kterou uvidím, možná bych si ji i za tu více, než hříšnou cenu koupila. Také městečko Gordes má svůj kruhový objezd a kolem něho vše, co sem patří – kavárny, bistra a také miniaturní trh. Nesmím samozřejmě zapomenout na obchody v nádherném provensálském stylu. Jeden malý obchůdek vedle druhého, od toho zboží mi prostě nešlo odtrhnout oči… A také hrad… přímo uprostřed města. Byl přestavěn v renesančním stylu a také možná proto se restaurace, která k němu náleží jmenuje La Renaissance. Právě tahle restaurace si ve filmu Dobrý ročník zahrála bistro, kde pracovala Fanny Chenalová (Marion Cotillard) a Max (Russell Crowe) zde odvětil americkým turistům: „Mc´Donalds je v Avignonu a fish and chips v Marseille. Allez!“ Ve městě patří mezi ty nejvyhledávanější a to je samozřejmě znát na cenách. Když jsem se ptala, jestli je to skutečně ona a kde ji najdeme, rovnou mi bylo místním mladíkem doporučeno, abychom se najíst a napít šli jinam 🙂 Na hlavním náměstí (kruhovém objezdu) se nachází pomník obětem světových válek. Tady také hledal Max Skinner ve svém malém žlutém autě kancelář „notaire“. Trochu jsme se prošli v úzkých uličkách města, vyfotili ho z další vyhlídky (existují jen asi dvě možnosti) … … rozhlédli se po okolní krajině a vydali jsme se po dalších stopách Maxe Skinnera… Tak zase příště!...
Číst dálPečené kachní stehýnko s tymiánem, fazolkami a bramborem
Pro čtenáře by mohl tento recept být návodem na výborný oběd nebo večeři. Pro mne je to navíc chutná a voňavá vzpomínka na mou letošní dovolenou. V městečku Apt, kde jsme při svém putování po Provence strávili noc v hotelu, jsme si také zašli na večeři do jedné z mnoha místních malých restaurací. Menu mají restaurace ve Francii obvykle sestavené vždy buď z předkrmu a hlavního jídla nebo z hlavního jídla (plat du jour) a dezertu. Já si zvolila první variantu, ale dezert jsem si nakonec dala také – naprosto úžasný čokoládový fondán. A protože jsem na večeři neměla s sebou fotoaparát, nezbývalo mi, než si toto vynikající jídlo pro připomenutí připravit doma. Na přípravu jídla pro dvě osoby budeme potřebovat: • 2 kachní stehýnka • 4 lžíce medu • 4 stroužky česneku • několik snítek čerstvého tymiánu • 3 menší šalotky • 1 červenou silnostěnnou papriku • 200 g zelených fazolek • 6 menších brambor • čerstvě mletý pepř • sůl • 4 rajčátka na větvičce • trochu drůbežího vývaru Kachní stehna očistíme a pečlivě je potřeme směsí medu a rozdrceného česneku. Přidáme pár snítek tymiánu a nejlépe v nádobě, ve které budeme maso později péci, uložíme do chladu klidně až na 24 hodin. Před samotným pečením stehna osolíme, lehce opepříme a zakryjeme alobalem, aby se kůže nespálila. Pečeme v předehřáté troubě asi na 160 stupňů přibližně dvě hodiny. Doba pečení je závislá na velikosti stehýnek. V případě potřeby mírně podléváme horkým vývarem. Asi 15 minut před koncem pečení přidáme do pečící nádoby rajčátka a brambory před tím ve slupce povařené v osolené vodě asi 10 minut. V čase pečení si připravíme i další přílohu. Fazolky omyjeme a přibližně 10 minut povaříme v osolené vodě. Na pánvi s trochou olivového oleje zprudka osmahneme šalotku nakrájenou na proužky, k ní přidáme povařené fazolky a na proužky nakrájenou červenou papriku. Restujeme 5 – 7 minut. V městečku Apt tuhle večeři v onen teplý letní večer doplnilo osvěžující růžové víno. Doma jsem si připila skvělým červeným. Dobrou chuť!...
Číst dálFíková zavařenina s bílými broskvemi a meduňkou…
… aneb když v Provence prší. Už mohu najisto říci, že se letošní dovolená vydařila. Vrátila jsem se na oblíbené místo do Saillans k našim domácím Aimée a Rogerovi. Všechny plánované výlety mne nadchly a snad bude co nejdříve čas se o dojmy z nich s vámi podělit. Počasí bylo úžasné, někdy bylo dokonce slunce a horka až moc. Ale na poslední dva dny se obloha zatáhla a jeden celý den propršel. Přišla tedy ta správná chvíle vyrobit si vlastnoručně suvenýr z dovolené. Od pana domácího jsem dostala misku fíků, kterých bylo letos v tuto dobu zatím nezvykle málo – teprve dozrávaly. Část fíků jsem tedy koupila na trhu, kde jsem na ně prostě musela mít štěstí. Fíky jsem prohmatala, zda jsou dost měkké a paní u stánku se divila, že nechci ochutnat. K asi 1200 g fíků jsem přidala 10 bílých broskví, které nám rostly přímo před vchodem do našeho letního bydlení. A hned vedle broskvoně byl velký keř meduňky. Fíky jsem zbavila stopek a pak už je stačilo pouze v prstech rozmáčknout. Broskve jsem vypeckovala a jejich tvrdší části (protože letos také zrály o poznání později) pokrájela na malé kostičky. A pak už jen ve velkém hrnci, kam jsem k ovoci přidala asi čtyři snítky meduňky, míchala a míchala, dokud se vše řádně nerozvařilo. Nakonec jsem meduňku odstranila, přidala 1 kg želírovacího cukru (1:3) a přibližně 10 minut provařila. Zavařeninou jsem naplnila horkou vodou vymyté a vysušené sklenice. Před uzavřením sklenic jsem papírovou utěrkou otřela kraje, uzavřela a otočila dnem vzhůru. Zavařila jsem si tak trochu vzpomínek na nádherné chvíle strávené v Provence, protože tato oblast už do ní patří. Doufám, že na další vzpomínání bude čas co nejdříve… …...
Číst dálCamarque – díl šestý – ráj pro cestovatele i gurmány
Pokud podniknete letos o prázdninách cestu na jih Francie, rozhodně si nenechte ujít návštěvu přírodní rezervace Camarque, která se nachází v deltě řeky Rhôny. Oblast Camargue má tvar trojúhelníku, jehož základnou je středomořské pobřeží a jeho vrcholy tvoří města Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Od severu sem přijedete nejspíše z Arles, města proslulého římskými starověkými památkami a také tím, že zde nějakou dobu pobýval a namaloval několik obrazů Vincenc Van Gogh. Pokud přijedete od západu po pobřeží, pak nemůžete minout Aigues Mortes. Malebné městečko obklopené středověkými hradbami, založené v polovině 13. století se spoustou obchůdků, suvenýrů a turistů. V době prázdnin i krátce po nich se v této oblasti dá celkem spolehnout na počasí. A slunce všechnu tu nádheru může už jen umocnit. Rozhodnete-li se tedy pro návštěvu Camarque, opatřete si nejprve v některém z turistických informačních center mapu, protože orientace v přírodní rezervaci není zrovna jednoduchá a byla by škoda cokoli vynechat. V horní části projíždíte po úzkých silnicích mezi loukami s vysokou zeleně a žlutě zbarvenou trávou. Pěstuje se zde rýže, které dodává vláhu sladká voda z řeky Rhôny. V obchodech pak můžete najít mnoho různých barevných druhů rýže – bílou, červenou, černou a také s příchutěmi květů levandule nebo růže. Ve zdejších restauracích je rýže velmi oblíbenou přílohou – třeba k rybám. Přímo v rezervaci samotné je pak dokonce „Muzeum rýže“. Neodmyslitelnou součástí typických místních zajímavostí jsou polodivoká stáda černých býků. Nejezděte proto autem příliš rychle, protože byste je mohli minout. Býci jsou celkem plaší, a proto se na pastvinách obvykle zdržují dále od silnice. V klidu se popásají a kolem nich většinou poletují bílí racci. Jakmile vás některý z býků spatří, stádo se pomalu začne přesunovat z dohledu vašeho fotoaparátu. Jako typický obraz Camarque bývají zobrazováni honáci dobytka na svých bílých koních s plochými klobouky a dlouhými tyčemi, které jsou zakončeny kovovým nástavcem ve tvaru malého trojzubce. Od středověku existuje místní tradice býčích zápasů, a proto v okolí má takřka každé městečko či vesnice svou arénu. Nejznámější a také největší je v Arles. Na rozdíl od španělské corridy však při těchto zápasech nejsou býci zraňováni, natož zabíjeni. Cílem zápasu je odejmout býkovi stuhu, kterou má upevněnu na rozích. O to se snaží hbití, bíle oblečení mladí muži, kteří unikají před býčími rohy přeskakováním mantinelů arény. Býci však neslouží jen k této lidové zábavě. Z jejich masa se připravují nejrůznější uzeniny a bývá též velmi často v nabídce téměř všech místních restaurací. Restaurace nebo spíše hospůdky bývají zařízeny velmi stylově a jejich denní nabídky se vcelku podobají. Procházkou v Les Saintes Maries de la Mer jsem se o tom přesvědčila. Tohle asi nejkrásnější městečko této části Francie leží přímo v srdci přírodní rezervace Camarque na mořském pobřeží. V sezóně je doslova přeplněno turisty, a proto tady najdete také mnoho restaurací a stánků s vynikajícím občerstvením, které vám zprostředkují nevšední gurmánské zážitky. Obchody s několika desítkami druhů zmrzliny jsou v tomto miniaturním městečku také naprosto běžné. Všude se vaří z čerstvých surovin a tím nejjednodušším způsobem. Zcela typická je paella – ochucená rýže s mořskými plody, mušlemi. Potom špíz z masa místních býků a dále třeba mušle po námořnicku. Pro slávky ta nejběžnější úprava. Tedy ráj gurmánů. Jsme přece ve Francii, řeknete si. Ale při procházkách kolem obchodů s jezdeckými sedly a botami si přece jen řeknete,...
Číst dálVečeře a rybí trh v Palavas – díl pátý
Z Aigues Mortes jsme zamířili rovnou do Palavas les Flots, kde jsme se ubytovali a vyrazili do města. Od vilky paní Michelle vedla úzká cesta kolem kanálu, kde byla ukotvena spousta lodí. Nemůžete zabloudit, protože ty lodě vás dovedou až do centra tohoto malebného městečka přímo na břehu moře. Ve městě jsme okamžitě zaregistrovali jednu zvláštnost: lanovku. Při příchodu do centra minete totiž pouze jeden most. A pokud si vzpomenete přejít ulici později, až téměř u přístavu, máte jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh, aniž byste se museli k mostu vracet – lanovku. Lanovka vede z jednoho břehu kanálu na druhý. Ani ve snu mne nenapadlo, že se u moře svezu lanovkou jako na horách nebo v pražské ZOO. Všechny restaurace v Palavas mají velmi podobnou nabídku: mořské plody, cokoliv v ulitě (velmi často užívané slovo „coquillage“), maso z býků chovaných v této oblasti a také ty nejznámější klasické dezerty… Stačilo si tedy jen vybrat, kde zasedneme. Majitel hospůdky byl veselá kopa. Poté, co zjistil, že jsme z Prahy, svěřil se nám, že na Čechy si vzpomene vždy, když si nalévá whisky do broušené sklenice, kterou si z Prahy přivezl. Společně se svou dcerou se o hosty vzorně starali a všichni byli spokojeni. Navečer už byl lokál plný. Vybrali jsme si taková jídla, u nichž vynikne, že jsou připravena z naprosto čerstvých ryb. A to je nejlépe možné přímo u moře. Jako předkrm nás po aperitivu v podobě pastisu zlákal „Panach de coquilages“ – talířek se všemi možnými lasturami bez tepelné úpravy (samozřejmě s citrónem a majonézou) a cassolette z gratinovaných mušlí. Hlavním chodem byl grilovaný špíz s několika druhy rybího masa, k tomu grilovaná zelenina a rýže z Camarque, ale nějak se mi poztrácely jeho fotky. Jako dezert jsme si vybrali créme brulée s malinami a talíř se třemi druhy sýrů. K tomu skvělé bílé víno a na závěr stopečka Poire Williams. Opravdu bohatě a skvěle jsme se najedli. Jen v tak malé hospůdce prostě nebylo dost příležitosti na lepší focení… Po večeři jsme se ještě prošli krásně osvětleným přístavním městem a těšili se na ráno. Blízko přístavu je prý každý den rybí trh. Ráno jsme se tedy vydali znovu do města. A podél kanálu se bylo opravdu na co dívat. Zakotvené lodě začínaly ožívat… Na tržišti už začínal prodej ryb. Upřímně: pod pojmem rybí trh si asi představíme něco jiného a většího, ale tady to prostě funguje jinak. Trh je každý den, takže stačí pár kousků, však budou zítra další rybky. A čerstvější už být nemohou… V nabídce byl mořský vlk, ropušnice, chobotničky i mořský ježek… Městem projdete a jste v přístavu. Ten vás brzo ráno prostě nadchne… Stovky zakotvených lodí… Maják, dvě kočky s obojky, pán, který zrovna sprchoval svou loď. A navíc každou chvilku kolem vás projede loďka s kapitánem, který na vás mává… Pak už jsme si prohlédli nejdůležitější a nejkrásnější místa v Palavas… A vrátili jsme se zpět, po druhém břehu kanálu… Po krátké snídani z místní pekárny jsme se vydali na další cestu. Těsně na hranici města jsme si v dálce na mořském jezeře všimli velkého hejna plameňáků, kteří jsou jednou z krásných zajímavostí tohoto kraje. Plameňáci byli pozvánkou do Camarque a přesně tam jsme měli toho dne namířeno. Tak zase příště…...
Číst dál