Cestování
Na jihu – Aigues Mortes – díl čtvrtý
Cesta z Arles vedla rovnou sem. Do nejkrásnějšího městečka na západním okraji přírodní rezervace Camarque. Už při hledání parkovacího místa si připadáte tak trochu jako na Karlštejně. Když už konečně auto zaparkujete a nepřejedete při tom žádného turistu, naberete ten správný směr přímo do městského opevnění. Hemží se to tu davy turistů, kteří sem jezdí podobně, jako my Češi na jih Čech. Aigues Mortes je malebné, miniaturní a úžasné. Když už si člověk trochu zvykl na sortiment francouzských obchodů, tak tady znovu žasne. Voňavá mýdla, klobásky z masa býků, které zde chovají, nespočet druhů rýže, která se zde pěstuje a hromady zmrzliny. Všechny suvenýry už jsou tu „de Provence“, takže těch obchodů prostě nemáte nikdy dost. Je znát, že jste ve Francii – zemi gurmánů. Ve zdejších obchůdcích můžete velmi často koupit různé ubrusy, ubrousky, chňapky, podložky pod horké nádobí a to vše v barvě a stylu, jaký se vám zrovna líbí. Kuchyň a jídelna pak budou vypadat naprosto dokonale. Pro nás, kteří si s jehlou ani šicím strojem nerozumíme, prostě zázrak 🙂 A samozřejmě nesmějí chybět sladkosti… … a také spousta malých restaurací, které jsou jedna krásnější než druhá. Kolem jedné s názvem La Camarque jsme prošli a když majitelka viděla můj nadšený výraz, pozvala mne dál, abych si v klidu mohla vyfotit perfektní stylový interiér… Oblast Camarque je celá ve znamení koní, býků a plameňáků. Ale k tomu se ještě dostanu později. Do večera jsme museli být na domluveném místě, takže jsme se zdrželi jen asi dvě hodiny. Nebýt té domluvy, mezi hradbami se snad procházím ještě teď. Mířili jsme do města Palavas, kde jsme kromě noci u přátel mé kamarádky prožili také autentickou večeři v hospůdce u moře. Tak zase příště…...
Číst dálCesta na jih – Arles – díl třetí
Jednoho dne jsme se časně ráno vydali směrem na jih Francie až k moři, s plánem zůstat tam až do příštího dne. Počasí vypadalo velmi slibně, viditelnost dokonalá. Právě proto se mi podařilo z prvního odpočívadla na dálnici vyfotit pevnost Mornas. Odtud už to nebylo daleko do Arles, které leží na řece Rhôně stejně jako město Avignon. Podařilo se nám zaparkovat poblíž nábřeží. Téměř z každého jeho místa byl krásný výhled. Ve vodě kotvily dvě ohromné lodě (botely) plné holandských turistů. Procházka po nábřeží nás vedla kolem romantické hospůdky, která byla ještě bohužel zavřená … … směrem do centra. Arles je město s bohatou historií a tak se bylo stále na co dívat. Úzké uličky, vysoké domy, spousta restaurací a turistů. Město, které se svým vzhledem, náladou i skladbou obyvatel zřetelně liší od severněji položených francouzských měst … Zamířili jsme přímo do centra na Náměstí Republiky s katedrálou svatého Trofima, radnicí a dalšími velmi zajímavými památkami … Ulicí, která vedla z náměstí, jsme za chvíli došli do parku, kde stojí kámen s bustou nizozemského malíře Vincenta van Gogha. Ten ve městě pobýval od roku 1888 a kromě jeho asi nejznámější série se slunečnicemi zde také vznikl obraz s názvem Ložnice v Arles. Těsně nad parkem jsme pak prošli kolem římského divadla … … a za dalších pár minut chůze už jsme šli kolem římské arény – stavby, která bývá často zobrazována jako symbol města. Nad arénou jsme se pokochali krásnou vyhlídkou, ze které jsme měli Arles jako na dlani. A dokonce s detailními popisy míst na horizontu… Všechna důležitá místa v Arles jsme navštívili a byl tak nejvyšší čas pokračovat v naší cestě. Tentýž den nás čekala ještě jedna zajímavá zastávka a pak už báječná večeře přímo u moře… Ale ani při toulkách městem jsme nebyli tak úplně bez jídla. Ta ochutnávka byla nezbytná, protože jsem zahlédla snad největší a nejkrásnější éclair, kterou jsou do té doby viděla. Krém silně voněl vanilkou a všechny ozdoby byly z kvalitní a báječné čokolády! Tak zase příště…...
Číst dálDýňové macarons
Dýně je v kuchyni doslova poklad, znovu se mi to potvrdilo. Už dávno jsem chtěla vyzkoušet výrobu macarons, třeba jen proto, že jsem je už několikrát ochutnala. Vždy byly naplněny sladkým krémem nebo třeba zavařeninou. Ale jak jsem zjistila ve Francii, macarons nemusí být připravovány pouze se sladkou náplní. I když: dýně tak, jak jsem ji připravila já, je nakonec sama o sobě sladká dost. Ostatně recept, poučení i další inspiraci o výrobě této speciality jsem čerpala především z publikace „Macarons“, kterou jsem si pořídila. Věděla jsem, že se k prvnímu pečení asi dostanu až na podzim a proto v mé první internetové objednávce potravinářských barev nechyběla oranžová. Výroba macarons je tak trochu alchymie a tak jsem se držela tohoto receptu: 200 g cukru moučka 110 g mandlové mouky 90 g bílků (já potřebovala ze 4 vajec) asi 3 dny uleželé v lednici 50 g cukru krupice potravinářské barvivo Moučkový cukr a mandlovou mouku jsem lehce rozmixovala a přes síto nasypala do mísy. Ve druhé větší míse jsem našlehala bílky, které jsem včas vyndala z lednice, takže měly pokojovou teplotu. K nim jsem postupně přisypávala krupicový cukr. Do ušlehaného sněhu jsem přidala barvivo – stačila trocha na špičku lžičky. Poté jsem postupně přidávala prosátou směs cukru s mandlovou moukou. Touto oranžovou hmotou jsem naplnila zdobící sáček s hladkou špičkou o průměru asi 8 mm a nanesla ji na plech. Ten jsem si před tím vyložila silikonovou podložkou, speciálně určenou pro výrobu macarons, kterou jsem si pořídila při návštěvě Francie. Jinak lze použít pečící papír, ale vězte, že se silikonovou podložkou jde výroba macarons mnohem snáz, a to i tehdy, když není k jejich výrobě přímo určená. Pokud se tedy pro jejich výrobu rozhodnete, určitě doporučuji použít alespoň hladkou silikonovou podložku. Plechem jsem pak několikrát silně udeřila o stůl. Účelem tohoto počínání je docílit, aby se nejen z povrchu sněhové hmoty odstranily vzduchové bublinky, které by jinak při pečení způsobily popraskání. Takto připravená kolečka jsem nechala na plechu odpočívat – zaschnout téměř hodinu. Poté jsem je pekla v troubě předehřáté na 155 stupňů 15 minut. Upečená kolečka – skořápky jsem nechala zcela zchladnout a poté je dva dny uchovávala v lednici v uzavřené nádobě. Náplň jsem připravila z dýně Hokaido. Dýni jsem na povrchu důkladně omyla, nakrájela, zbavila vnitřku a semínek, pokapala olivovým olejem a pekla asi 45 minut v remosce. Tato doba stačila k tomu, abych zchladlou dýni pouze lehce rozmačkala vidličkou. Použila jsem jedno balení (250 g) ricotty a téměř stejné množství dýňového pyré. Pečená dýně je natolik sladká, že náplň nebylo potřeba ani trochu dochutit. Ten, kdo však má rád hodně sladké, by mohl náplň dochutit medem nebo javorovým sirupem. Macarons jsem naplnila a okamžitě také konzumovala 🙂 Vážně to chutná úžasně. Rozhodně nechci tvrdit, že se pečení macarons stane mým koníčkem, ale v žádném případě se nezříkám dalšího pokusu. Ten výsledný efekt za to asi stojí… Dobrou chuť!...
Číst dálNávštěva kozí farmy – díl druhý
Doposud nikdy jsem neměla možnost navštívit kozí farmu a teď byla nedaleko místa našeho pobytu v Saillans, vzdálená asi čtyři kilometry. Návštěvu farmy nám předem domluvila naše paní domácí a také nás tam v určený den a hodinu dovezla svým autem. Všechny Francouzky bez ohledu na věk jezdí velmi svižně, takže jsem si chvílemi připadala asi nějak takhle: Vše ale dobře dopadlo a zanedlouho jsme vystupovali na farmě. Typická vůně, spousta much, prostředí velmi autentické. Prošli jsme do stáje a jako první jsme se setkali se statným pašíkem… Hned poté na nás s mohutným štěkotem vyrazili dva psi, kteří právě zaháněli stádo koz do stáje. Teprve pak se objevil mladší farmář, který psům několika povely objasnil, že pro jejich stádo neznamenáme žádnou hrozbu. Od té doby si nás psi nevšímali. Přivítali jsme se s farmářem a jeho mladou kolegyní a zamířili rovnou do malé místnosti se sporým osvětlením, kde se běžně odehrává dojení. V tu chvíli se odněkud objevila kočka, která naprosto neomylně zamířila do stejné místnosti. Dobře věděla, že při dojení bude jako vždy její miska alespoň jednou naplněna čerstvým kozím mlékem. Právě psi byli to, z čeho jsem měla s obdivem téměř husí kůži. Vůbec to nebyli psi, kteří se k vám hrnou pro pohlazení. Tihle na farmě zastali ohromný kus práce, která je určitě moc baví a mají ji prostě v krvi. Jejich vzájemná souhra, souhra s kozím stádem nebo s farmářem a farmářkou byla obdivuhodná. Bez jediného slova povelu plnili přesně rozdělené úkoly. Plemeno border kolie to už tak má v povaze. Na farmu jsme dorazili ve chvíli, kdy bylo stádo o počtu asi šedesáti koz sehnáno z pastvy a chystalo se večerní dojení. Obvykle bývá dojení i ráno, ale v tomto období byla na pastvě přes den s kozami i jejich malá kůzlátka a tak zbytek mléka patřil jim. Všichni byli na svých místech, my s naší paní domácí v jednom malém koutku a dojení mohlo začít. Farmář nasypal do žlabu umístěného před sedmi volnými místy na dojení speciální směs krmiva. Místa obsadí kozy netrpělivě čekající ve stáji, která s místností na dojení sousedí. Tam už je u malých dvířek tlačenice, kozy lezou jedna přes druhou, protože si speciální krmivo zamilovaly. Ve chvíli, kdy jsou do malé místnosti s dojícím zařízením vpuštěny, jejich ukázněnost reguluje pes. Sedm míst bylo obsazeno, kozy se vrhly na krmení a zařízení „uvěznilo“ jejich hlavy u žlabu pro případ, že by se snad některá z nich rozhodla, že podojit nechce. Podlážka, na které kozy stojí, je v takové výšce, aby se člověk nemusel shýbat a pohodlně tak mohl kozám na vemeno dojící zařízení nasadit. Zařízením je mléko odváděno do zadní místnosti, kde se pak z něho vyrábějí sýry. Farmářka sedmi kozám připevnila na vemínka odsávací zařízení. Jeden ze psů zatím ostražitě čekal pod podlážkou. Podle informace farmáře se získá za jedno dojení od jedné kozy asi 1,5 litru mléka. Jakmile jsou kozy podojeny a odpojeny od dojících hadiček, farmář uvolní zařízení, krajní koza ho svou hlavou zvedne a postupně tak učiní i všechny zbývající kozy. Tento celkem hlučný proces je opět znamením pro psa. Naskočí na podlážku a podojené kozy odežene dvířky na druhé straně od oddělené stáje. Pokud se některé z koz nechce od dobrého krmení pryč, pes ji chytí za ucho a nasměruje ke správným dveřím. Prvními...
Číst dálFíkový koláč z Mirmande
Ještě dříve, než uvedu druhou ze série reportáží z dovolené ve Francii, která se bude věnovat návštěvě kozí farmy, mám tu recept na koláč z čerstvých fíků. Uvádím ho přednostně hlavně z toho důvodu, že v současné době jsou u nás v obchodech k dostání čerstvé fíky za celkem rozumnou cenu. Proto neváhejte a koláč si upečte. Jeho chuť je totiž ve spojení s pomerančovou kůrou a šťávou velmi originální. Minule jsem se zmiňovala, že nám domácí pan Roger nosil čerstvé fíky právě utržené ze stromu každý druhý den. Jsou vynikající a netušila jsem, že ty zelené nejsou pouze nedozrálé fialové, ale jsou to fíky úplně jiného druhu. A podle mého názoru s výraznější a sladší chutí. Na koláč jsem použila recept z vesničky Mirmande, která se nacházela pouze několik málo kilometrů od místa našeho pobytu. V původním receptu bylo těsto pro koláčovou formu o průměru 28cm vyrobeno z 200g mouky, 100g tuku, špetky soli a půl skleničky vody – pâté brisée tedy křehké těsto. Já však na sladké koláče ráda používám sladké křehké těsto. Pro přípravu fíkového koláče je možno použít menší množství cukru, protože fíky jsou dostatečně sladké. Na dovolené jsem se ale nechtěla zdržovat domácí přípravou těsta a tak jsem si v obchodě vybrala z ohromného množství druhů a značek pâté sablée. Je to druh těsta, který je svou strukturou a chutí snad nejbližší těstu lineckému. Kromě těsta byl třeba ještě: 1 pomeranč – šťáva i kůra 4 lžíce třtinovéhu cukru Do formy na quiche lehce prsty vtlačíme těsto a na něj rozložíme fíky naříznuté do kříže. Skládáme je těsně vedle sebe a lehce je shora stiskneme. Kůru z jednoho dobře omytého pomeranče opatrně seřízneme ostrým nožem. Pokud na kůře zůstane bílá dužina, taktéž ji seřízneme. Kůru poté nakrájíme na velmi jemné kousky a rovnoměrně ji rozložíme na koláč. Vše zasypeme hnědým cukrem a pečeme v předehřáté troubě na 200 stupňů do doby, než fíky začnou pouštět šťávu. To bude trvat asi 20 minut. Pak vše zalijeme šťávou z celého pomeranče a pečeme dalších 10 – 15 minut. Upečený koláč necháme zchladnout a teprve pak krájíme na jednotlivé porce. Chuť je naprosto úžasná, protože kousky kůry chutnají díky působení horké šťávy z fíků a pomeranče po dobu pečení jako kandované. Aromatické těsto vše skvěle doplňuje. Dobrou chuť a pokud uvidíte čerstvé fíky v obchodě, neváhejte ani na chvilku! Dobrou chuť!...
Číst dálOpět ve Francii – La Tour de Crest – díl první
Jako se pachatel vrací na místo činu, tak jsem se i já vrátila. Po dvou letech jsem se hrozně ráda podívala na stará známá místa, ale zároveň jsem stačila navštívit místa nová, která stála za to. Však uvidíte 🙂 Dovolená prostě voněla létem, jídlem, čerstvým ovocem, grilováním a pohodou. Tentokrát nám počasí přálo o mnoho více, než poprvé. Bylo to nefalšované francouzské léto, které jsem si opravdu užívala. Nad terasou visela záplava vinných hroznů, které jsme si mohli kdykoliv utrhnout, na zahradě kolem byla spousta broskvoní s malými a neuvěřitelně sladkými plody s bílou dužinou. A za domkem roste jeden velký fíkovník, ze kterého nám pan domácí nosil krabičku čerstvých fíků téměř každý druhý den. Moje milované slunečnice jsem letos ještě zastihla v plném květu a vedle vrátek byla tabulka s nabízenou zeleninou. Tu jinak pan domácí prodává na nedělním trhu v městečku Saillans. Druhý den bylo počasí dále nádherné a tak jsme vyrazili do nejbližšího městečka Crest. Zaparkovali jsme přímo u řeky Drôme a přes most jsme došli do centra. Z mostu byl nádherný výhled na obě strany… V některých uličkách byl zrovna trh… Toto velmi malebné město dobře známe už z minula, ale tehdy jsme si neprohlédli místní dominantu – hrad. A tak v čase polední siesty, která trvá většinou tři hodiny, byla ta správná chvíle vydat se na výstup. La Tour de Crest – pozůstatky hradu, patří k nejvyšším ve Francii. Asi v roce 1120 bylo kolem paty věže středověké město. V roce 1394 byla postavena velká kamenná věž. Kardinál Richelieu, na rozkaz Ludvíka XIII, zničil hrad a zůstala pouze masivní věž, která dnes tvoří dominantu města Crest. Horní patra tvrze měla původně obranný účel, později sloužila jako vězení až do roku 1873. Stěny jsou pokryty nápisy vyhnanců z druhé Říše. Slunce všechny ty úžasné vyhlídky z cesty po schodech směrem vzhůru pouze umocňovalo… Těsně pod věží hradu se nám naskytl dokonalý výhled na městečko a krajinu. Pak jsme svůj výstup zakončili malým občerstvením a zjistili, že vstupné je pro děti a studenty za polovic a že obyvatelé města Crest mají po předložení identifikačního průkazu vstup zdarma. O takové výhodě jsem u nás doposud neslyšela. Cesta dolů vedla druhou stranou svahu kouzelnými kamennými uličkami… V jedné mini-zahrádce bylo zaparkované auto a dodnes je mi záhadou, jak se tam dostalo… Prošli jsme kolem přísně střeženého domu… … a už jsme byli znovu ve městě, kde stejně jako všude v tomto kraji, roste na každém kroku rozmarýn. A voní… Ještě zbýval nákup něčeho dobrého k jídlu. V den příjezdu jsme pořídili první večeři v místním supermarketu: kachní paštiku, nějaké sýry (mezi nimi i Comté, můj nejoblíbenější) a samozřejmě bagetu a víno. Dnes však bylo více času i nálady na vaření, takže jsme si pochutnali na velkém hrnci plném slávek. Pana domácího Rogera jsem pouze poprosila o svazeček petrželky a mušle jsme si připravili po námořnicku. Mušle jsou zde vzhledem ke vzdálenosti od moře naprosto běžným a s ohledem na ceny v ČR daleko levnějším jídlem. Navíc jsme si k snídani koupili jogurty z ovčího mléka – přírodní a také s příchutí citrónu. Po večeři přišly na řadu opět sýry, neboť je stále co ochutnávat. A těšili jsme se na další den, protože naše paní domácí Aimée nám slíbila návštěvu kozí farmy....
Číst dálPomerančové palačinky – Crépes Suzette
Palačinky, které se honosí tímto názvem, patří mezi klasiku, která vznikla ve francouzské kuchyni. A já je naposledy jedla, světe div se, v Tunisku. Není to vůbec náhoda, protože tamní kuchyně používá velmi často prvky té francouzské a naopak. Obě kuchyně se navzájem ovlivňují. Druhým úředním jazykem je v Tunisku francouzština a velká většina turistů tam přijíždí právě z Francie. Plody moře, dušené jehněčí, kuskus, mousse au chocolat a také crépes Suzette najdete tedy v obou zemích. Každý klasický recept postupně procházel jakýmsi vývojem a doznal jistých změn, protože každý kuchař si recept tak trochu přizpůsobí sám sobě. Takto vypadal recept v roce 1917, o kterém píše ve svém pojednání o „plackách“ pan Václav Malovický: Palačinky „Susette“ 2-3 kostky cukru ostrouháme na pomerančové kůře, dáme je na polévkový talíř a přidáme šťávu z 1 pomeranče, kousek másla, trochu likéru curacao. Mírně nahřejeme, aby se cukr rozpustil, a hotové palačinky (neplněné) ponoříme do této omáčky, podáváme svinuté. Pomeranče jsou v zimě velmi oblíbené ovoce. Když už si tedy budete připravovat ráno sklenici čerstvé pomerančové šťávy, vymačkejte o dva pomeranče více. Budete mít část přípravy na odpolední moučník v lednici. Jedná se vlastně o tenké palačinky, které se povaří ve směsi pomerančové šťávy, karamelu, kousků pomeranče, pomerančové kůry a pomerančového likéru. A tím bylo vlastně řečeno vše. Celý recept. Pokud jste se rozhodli palačinky připravit, na čtyři porce budete potřebovat: Na palačinky: 1 celé vejce 250 ml mléka 130 g hladké mouky špetku soli Na karamelovou omáčku: šťávu ze dvou pomerančů filetky z jednoho pomeranče 120 g másla 100 g třtinového cukru 40 ml Grand Marnier Rozšlehané vejce smícháme s mlékem a postupně přidáváme mouku. Cukr vynecháme, protože by se palačinky připalovaly. Přidáme špetku soli. Připravíme si lehké palačinkové těsto, které po malých dávkách – palačinka by měla být velmi tenká, lijeme do pánve s rozpálenou kapkou oleje. Každou palačinku pečeme z jedné strany, až získá barvu, pak obrátíme a odstraníme z pánve dřív, než se stačí úplně propéci – tedy téměř okamžitě. To aby se později lépe skládala. Z pomeranče seřízneme kůru a ostrým nožem vyřezáváme postupně filetky (jako zde) tak, aby na nich nezbyla dužina. Větší dílky můžeme překrojit na polovinu. Na pánvi rozehřejeme máslo a do něho přidáme dávku třtinového cukru. Směs stále a důkladně promícháváme a jakmile se cukr rozpustí, okamžitě přilijeme pomerančovou šťávu. Tekutina se nejspíš trochu vzbouří, ale za malý okamžik se vše spojí. Stáhneme plamen a stále mícháme, dokud omáčka nezačne houstnout. Do omáčky přidáme filetky pomeranče a můžeme přidat i malé množství najemno nastrouhané pomerančové kůry. Do pánve přilijeme pomerančový likér Grand Marnier, který dodá omáčce tu správnou chuť. Když se omáčka trochu zredukovala a zhoustla, každou palačinku přeložíme na čtvrtinu a vložíme do pánve s omáčkou. Necháme důkladně prohřát z obou stran. Crépes Suzette jako teplý moučník podáváme zásadně na nahřátém talíři. Jako efektní tečka nakonec může být flambování. Palačinky na talíři lehce zastříkneme Grand Marnier. Lžíci s likérem zahřejeme nad plamenem a ve chvíli, kdy se nad lžící objeví modrý plamen, hořící tekutinou ze lžíce přelijeme palačinky. Na místech, kde jsou na talíři stopy likéru, se objeví modré plamínky. Tento efekt si doma nejlépe užijete při tlumeném osvětlení. Dobrou chuť!...
Číst dálPiegros la Clastre, bleší trh a fíky na grilu – díl sedmý, poslední
Francie je také proslavena konáním bleších trhů. Francouzi mají bleší trhy ve velké oblibě. Patří k jejich životnímu stylu. Nezřídka získáte dojem, že není hlavním účelem trhu něco prodat nebo nakoupit, ale setkat se s lidmi, popovídat si. Mapováním a organizací bleších trhů se zabývá také mnoho webů. Vzhledem k našemu místu dočasného bydliště a dalším plánům jsme navštívili bleší trh v Malissard. Počasí zpočátku nebylo úplně nejlepší, ale pak se umoudřilo a my se nestačili divit. Na bleším trhu jsme strávili více, než polovinu dne a naše auto bylo zase o nějaký ten „poklad“ těžší. Velmi často se u silnice objeví nápis „BROCANTE“ těsně před domem. Nejlépe je co nejrychleji zastavit a dojít se podívat. A nezáleží na tom, jestli je všední den nebo neděle. Lidé, pro které je shromažďování a renovování starožitností koníčkem, bývají v místnosti dole v domě nebo v malém přístřešku na zahradě stále. Jednou jsme to vyzkoušeli: zaparkovali jsme a při otevření dveří se ozval zvonek – znamení, že pán domu má sejít dolů. V klidu jsme si prohlíželi a žasli, v jak bezvadném stavu převážná část jeho sbírky je. Většina starožitných věcí je tak v dané kvalitě za cenu více než dobrou. Při návratu jsme zabrousili do vesnice nedaleko Saillans, která nese název Piegros la Clastre. Klikatá cesta začínala mezi vinicemi… Cesta vedla mezi již sklizenými levandulovými poli. Vůně levandule byla přesto velmi intenzivní… A pak už jsme se strmou a klikatou cestou přibližovali k místní dominantě – hradu, který byl vysoko nad námi. Musel nám však stačit pohled z povzdálí. Hrad obývá jeho majitel. A po celém dnu bylo třeba také myslet na večeři. Zajeli jsme tedy do města Crest na nákup a hlavně pro bagetu. Za tu krátkou dobu zde jsme viděli, že toto pečivo je pro Francii velmi typické. Někteří bez něj prostě neudělají ani krok… Koupili jsme také jehněčí a vepřové kotletky. Ty jsme marinovali v olivovém oleji společně se sušenou bylinkovou směsí. Mimochodem: kořenící směsi jsme v obrovském supermarketu objevili pouze dva druhy – každá z nich byla vynikající a bez jediného zrnka soli. Ve Francii se ve velké míře využívají hlavně čerstvé bylinky. A nebo si ze sušených bylinek může každý vytvořit směs podle vlastní chuti. Jako příloha k masu byly pečené fíky. Ty zde v tomto období ještě stále rostly téměř v každé boční ulici… Stačí jen fíky naříznout do kříže asi do dvou třetin jejich výšky a každý plod pevně zabalit do alobalu. Na roštu se pak fíky grilovaly společně s masem… Upečené fíky jsem zakápla medem… A po večeři přišly na řadu sýry. Nechyběl mezi nimi ani kozí sýr Picodon. Je to oblastní specialita, kterou koupíte v mnoha variantách i na tom sebemenším trhu a samozřejmě v každém supermarketu. Je velmi ostrý, zvláštní a ne každému milovníku kozího sýra chutná. Mně ovšem ano. A k vynikající večeři jsme samozřejmě popíjeli místní víno. Ani poslední večer tomu nebylo jinak. Dovolená ve Francii byla naprosto báječná. Děkuji Bali za přípravu cestovních propozic a za četné cenné rady. Doufám, že budu mít možnost se do této země zase brzo podívat a celkem ani moc nezáleží na tom, kterou oblast si vybereme. Prostě si znovu budeme plnými doušky užívat tamní atmosféru. Takže snad brzy au revoir…...
Číst dálCrest – čokoláda, slunce a dortíky – díl šestý
Při pobytu ve Francii jsme zpravidla nakupovali v nejbližším větším městě, vlastně městečku – Crest. Bylo menší, než třeba Beroun v Čechách, ale to, co bylo možné nakoupit ve dvou větších hypermarketech, jsem neviděla ani v největších pražských obchodech. Třeba v Intermarché bylo obrovské rybí oddělení se třemi prodavači. A měli se co otáčet… Jen oddělení sýrů bylo větší a co do sortimentu pochopitelně rozsáhlejší, než nejeden tzv. supermarket u nás. Měla bych však začít cestou do Crest. Trvala asi 15 minut autem a vedla přes malebnou vesnici Aoust. Vesnice, kde bylo několik obchodů, malé náměstí a krásný most nad řekou Drôme. A také romantický, malinký trh. Slunce sotva vyšlo a pánové s cigaretkou v ústech si už nesou domů noviny a čerstvou bagetu… Na trhu jsme potkali prodejce sýrů v kloboučku, který jezdí na všechny trhy do okolních vesnic. Ve městě Die jsme se s ním potkali a pamatoval si nás. Stále si vyzpěvoval a jeho pultík i auto byly vyzdobeny plyšovými zvířátky, z jejichž mléka se ten který sýr vyrábí. Při projíždění vesničkami se nám vždy naskýtala spousta krásných pohledů na krajinu… Hned při vjezdu do Crest vás upoutá pohled na hrad nad městem. Je vidět snad z každého místa ve městě. Jeden den jakéhosi svátku byl vstup na hrad zdarma. Na návštěvníky na jeho hradbách jsme však skoro ani nedohlédli a tak jsme si těch několik desítek schodů raději odpustili. V Crest je mostů přes řeku Drôme několik… Městečko Crest jsme za dobu svého pobytu prošli mnohokrát a pokaždé jsme objevili nějakou další cukrárnu (Pâtisserie) nebo pekárnu (Boulangerie)…Po jedné návštěvě jsme si však oblíbili jednu, do které jsme se pak několikrát během naší dovolené vrátili. Paní majitelka nás tentokrát už z dálky zdravila, přestože měla zrovna pracovní jednání – s výrobcem obalů na zákusky a cukrovinky dohadovala velikost krabiček tak, aby byly na míru šité právě jejich skvělým dortíkům a tartaletkám… Protože jsme vyrazili do města bez snídaně, rozhodli jsme se pro ni zde. Hruškový dezert, ovocná tartaletka a zelený čaj. Dostala jsem na stůl konvičku s čajovým filtrem a sypaným zeleným čajem. V libanonské restauraci ve Valence jsem si objednala totéž a obsluhující se mi velmi omlouvala, že čaj má právě teď pouze v sáčcích – porcovaný. Vlastně mne ani nepřekvapilo, že kromě „kultury stolování“ zde hledí i na kvalitu nápojů. V daném případě i přesto, že právě čaj není pro Francii typický. Koupili jsme si pár kousků domů na ochutnání a vrátili se zpět do úzkých uliček města Crest. A v teplém počasí, jaké bylo zrovna ten den, nás zatahala za nos vůně čokolády. Že by další cukrárna? Ne, výrobna čokolády! Byla hned vedle obchodu s čokoládou, který jsme dříve zřejmě museli minout… Po vstupu do malého obchůdku byly na pravé straně regály s místními produkty a vlevo jsme mohli sledovat paní při jejich výrobě. V členitých prostorách přímo za prodejnou, do nichž se dalo projít malým vchodem, bylo malé museum čokolády. Byla zde znázorněna historie distribuce čokoládových bobů a vzniku čokolády. Ke zvláštnímu pocitu přispívala reprodukovaná hudba a zvuky, pomocí nichž jsme se ocitli na opuštěném ostrově plném divochů a pirátů… Celá návštěva byla příjemným čokoládovým překvapením. Takto naladěni jsme se vydali zpět do Saillans, na terase si nalili aperitiv… … a po lehkém obědě začala ochutnávka koupených zákusků. Báječná věc je, že...
Číst dálZ Montélimaru pro olej do Nyons – díl pátý
Na jeden z dalších dnů naší dovolené ve Francii jsme si naplánovali cestu do druhého největšího města v dosahu – do Montélimaru. A naší návštěvou jsme se opět – a vůbec ne náhodou – trefili do dne, kdy se tu konal trh. Když jsme navštívili menší městečka, vždy platilo pravidlo „sledovat lidi s košíky a trh nemůžeme minout“. Ve větším městě, jakým Montélimar beze sporu je, jsme se však museli spolehnout na rady místních obyvatel. K trhu jsme dorazili skoro těsně před jeho koncem. Zjistili jsme, že trh ve Valence byl o mnoho větší a krásnější, ale přece jen jsme tu objevili něco, co jinde nebylo. Čerstvé italské těstoviny. Neodolali jsme a po nabídnuté ochutnávce – ta bývá na trzích zcela běžná, jsme si těstoviny koupili. Trochu jsme se ještě porozhlédli po městě. Obchody s kuchyňskými potřebami nebo noži samozřejmě neunikly mé pozornosti. Potkali jsme také dosud nejmenší benzinovou pumpu ve svém životě….. … a bistro, kde prý zaručeně chutná. Vlastně bychom něco malého měli sníst. Však máme ještě dlouhou cestu před sebou. V ulici přímo proti krásné a chladivé fontáně jsme našli to pravé. Spoustu malých obchůdků a útulných bister. Na první pohled nás zaujalo bistro, kde majitelka zvládala všechno úplně sama, jen v kuchyni měla jednu pomocnici na mytí nádobí. Ve vitríně vystavené tři druhy slaných koláčů nás natolik zlákaly, že za chvilku už jsme si objednávali dva druhy quiche a k tomu růžové víno. To se v místních bistrech k mé radosti objevovalo velmi často. Quiche ohřátý na velmi vysokou teplotu chutnal výborně, dobře vychlazené víno také. V příjemné společnosti paní majitelky a ostatních hostů jsme si užívali tu klidnou atmosféru… Po dobrém jídle jsme se vydali na cestu. Další zastávkou byla vesnice jménem Grignan. Pokud jsem někdy pronesla větu, že „být v těchto místech v čase rozkvetlé levandule, už nikdy bych se nevrátila domů“, tak po návštěvě Grignan by tato věta platila dvojnásob. Dle mého pohledu jedna z nejkrásnějších kamenných vesniček obklopující staré šlechtické sídlo, kde téměř všechny uličky vedou směrem vzhůru ke krásné vyhlídce na celý kraj… Měla jsem pravdu, že? Vyhlídka, při které vám prostě dojdou slova… Kamennými uličkami jsme zase pomalu sešli k autu a těšili se na Nyons. Měli jsme namířeno přímo do olivového mlýna Richard. Auto jsme zaparkovali ve dvoře a vykročili rovnou do obchodu. Paní spolumajitelka, jmenovala se Corine, nás srdečně přivítala a nabídla ochutnávku: několik druhů olivových olejů a oleje z vlašských a lískových ořechů – nádhera. V obchodě bylo ještě mnoho dalších věcí, které byly vyrobeny s využitím oliv nebo olivového oleje: různá mýdla, tapenády, zavařeniny. Mohli jsme si koupit krásné nádobí nebo pomůcky do kuchyně – třeba z olivového dřeva. V zadní části budovy, hned za prodejnou, byly stroje, pomocí kterých se všechny výše uvedené věci vyrábějí. Překlad takového výkladu bych asi nezvládla, takže nám k pochopení výrobního postupu pomohly obrázky přímo na jednotlivých strojích. Potěšili jsme cestovatelského i gurmánského ducha a vydali se na cestu zpět do Saillans. Před pár dny začalo v celé oblasti vinobraní a tak se bylo na co dívat… V našem „letním bytě“ u Saillans nás pak už čekala večeře v podobě čerstvých těstovin plněných lanýži s parmazánem. Stačilo je na dvě minuty hodit do vařící vody. Pak už jen přidat pláteček másla a na terase si vychutnat další večer v...
Číst dál