Toskánsko – díl 4. – Pienza

Městečko Pienza je od Montalcina téměř co by kamenem dohodil. Nachází na cestě do Montepulciana a je neuvěřitelně malebné.

Pienza je rodištěm papeže Pia II., podle něhož byla také pojmenována. V den naší návštěvy slunce svítilo naplno, všude bylo barevné keramické nádobí s letními vzory a všichni se usmívali.

Hned, jak jsme na kraji města zaparkovali, prošli jsme kolem menšího penzionu s fontánou…

… směrem na menší náměstí s několika kavárnami a už jsme procházeli branou, která nese název Porta al Prato. Za ní začíná něco jako hlavní pěší zóna.

Po té se dá dojít na malé náměstí, kde se nachází dóm a také Palazzo Comunale (věž s hodinami). V dómu najdeme šest oltářních obrazů „Madony s dítětem“, které vytvořili přední malíři 15. století.

Pěší zóna je plná obchůdků se sýry, vínem, a vším, co k sýrům a Toskánsku vůbec patří. Nemohu vynechat také obchody s kuchyňským náčiním. Na tak malém prostoru jich bylo docela dost a je tak zcela jasně vidět, že nejen ve Francii je kladen důraz na poctivou domácí kuchyni. Škrabky a struhátka na sýry, mlýnky na koření, razítka různých tvarů na výrobu ravioli, sušáky na těstoviny, konvičky na olivový olej a další potřeby do kuchyně tu hned po sýrech najdete na každém kroku.

Pro Pienzu je typický ovčí sýr Pecorino, který údajně už ve středověku dodávala až do Říma. Už při cestě do města minete u silnice několik obchůdků s místními delikatesami.

Obchůdky ve městě nabízely sýrů doslova nepřeberné množství. Sýry zrají uchované v podzemí a podle délky zrání se stávají pikantnějšími.

Na fotografiích jsou vidět sýrové bochníky různých velikostí a druhů – jeden je obalen ve slámě, další ve vinných listech nebo sušených hroznech. Další jsou s kousky lanýžů nebo ořechů.

Všude byly nabízeny ochutnávky, o které byl velký zájem. A všichni s chutí nakupovali. Sýr ve vakuovém balení jsme si odvezli i my a mohu říci, že v lednici vydržel v pohodě téměř rok.

K sýrům je samozřejmě možné koupit různé zavařeniny a čatní a také vína.

Nás však zaujala další specialita, která se váže k Toskánsku. Říká se jí porchetta. Měli jsme štěstí a jednou jsme viděli na trhu řezníka, který tuto specialitu prodával. Dokonce měl na svém autě nápis „Porchetta di Pienza“…

Porchetta se připravuje z vykostěného selete, kterému je ponechána hlava. Na plát masa se vloží několik stroužků česneku a pak už se zasype solí, posekaným rozmarýnem, několika lístky šalvěje a třeba i divokým fenyklem (záleží na oblasti, kde porchettu připravují). Hlavou je pak směrem k zadnímu konci masa protažen rožeň, kolem kterého je maso nejprve sešito, pak svázáno. Kov dobře povede teplo, takže se maso bude zahřívat i uvnitř. Kůže selete, která byla na počátku důkladně očištěna a oškrábána, bude po upečení neuvěřitelně křupavá a maso uvnitř šťavnaté.

V obchodě nám tedy ukrojili slušný plátek masa, z jehož středu se vysypala směs soli a bylinek. Paní nejprve na voskový papír nasypala dávku bylinkové soli, překryla ji dalším papírem a na ten teprve položila plát masa. Doma po rozbalení si potom každý použije soli dle vlastní chuti. Sůl nádherně voněla bylinkami, kůžička křupala. Porchetta je prostě velká lahůdka. Podává se buď teplá nebo za studena, jen tak s bílým chlebem.

Na další cestu jsme se vydali směr Montepulciano…

Share