Ještě stále je ke koupi medvědí česnek a tak bychom si ho měli užívat plnými hrstmi. Zcela jistě ho koupíte na farmářských trzích, třeba na Náplavce. Tam jsem ho koupila také já. Sobotní Náplavka byla jako vždy dost zalidněná, ale má prostě svou atmosféru a je úžasná. K perfektní atmosféře přispěla také kapela The Brownies. Slunce hřálo, nálada byla skvělá a nákup se vydařil. Na Náplavku prostě musíte vyrazit časně ráno, což se mi zrovna nepodařilo, ale i tak jsem pořídila pár skvělých věcí a doma se hned vrhla do kuchyně. Podstatná část medvědího česneku padla na mé oblíbené pesto, částí jsem ochutila špenát a pár lístků si schovala na závitky. Maso jsem použila krůtí, protože mu vzhledem k jeho chuti a šťavnatosti prostě dávám přednost před masem kuřecím. Suroviny na čtyři závitky: • 800 g krůtího prsa v celku • asi 20 listů medvědího česneku • čerstvý kozí sýr • máslo • sůl • čerstvě mletý pepř Z krůtího prsa si připravíme několik plátů, které nejlépe pod mikrotenovým sáčkem naklepeme. Maso zlehka osolíme (záleží na slanosti sýra). Na každý plát položíme několik listů medvědího česneku, kvůli intenzivnější chuti můžeme ve více vrstvách. Poté ke kraji, od kterého začneme rolovat, položíme proužek kozího sýra. Je vhodné zvolit nějakou pevnější variantu, aby při a po upečení nevytékal. Plátky masa zarolujeme, spíchneme jehlicí, osolíme a opepříme. Na dno pečící nádoby nalijeme asi dvě lžíce olivového oleje a dobře ho rozetřeme. Závitky pečeme v předehřáté troubě na 180 stupňů než získají zlatavou barvu, což trvá asi 45 minut. Alespoň jednou je obrátíme. Je-li to třeba, můžeme závitky trochu podlít vývarem. Ke konci pečení položíme na každý závitek plátek másla, aby se vytvořila lahodná šťáva. Podáváme s vařeným bramborem sypaným pažitkou. Dobrou chuť!...

Roastbeef mám ráda už od mala. Obložené chlebíčky s roastbeefem patřily k mým nejoblíbenějším. A v teplé podobě mám roastbeef navždy spojený s vařeným bramborem a dobrou tatarskou omáčkou. Na přípravu roastbeefu je nejvhodnější odležené, vyzrálé, nebo chcete-li stařené maso. Kde ho ale vzít, když u řezníka standardně koupíte jen maso nevyzrálé? Pokud tedy nemáte v blízkosti zkušeného řezníka musíte pátrat. Naštěstí se už více objevují farmářské obchody, kde se na vyzrálé maso specializují a kromě běžného steakového masa vám zajistí i objednávku na míru. Tohle maso je z obchodu Sklizeno, kde mi také vysvětlili, jaký je rozdíl mezi mokrou a suchou metodou zrání Suchý způsob: Po porážce maso nejdříve zraje ve visu v půlkách, při stálé teplotě a vlhkosti v chladících boxech po dobu min. 30 dní. Pak je rozbouráno, vakuově zabaleno a dále dozrává. Během suchého zrání maso ztratí až 20% hmotnosti (proto je jeho cena logicky vyšší), takže po zabalení do vakua už se tolik neuvolňuje kyselina mléčná a maso získává typickou hovězí chuť. Mokrý způsob: Po porážce nejdříve zraje suchým způsobem ve visu v půlkách, při stálé teplotě a vlhkosti v chladících boxech po dobu min. 2 týdnů. Poté je maso rozbouráno, zavakuováno a zraje mokrým způsobem přímo ve vakuu. Během procesu zrání dochází k povolování svaloviny a tím křehnutí masa. Steak či pečeně z vyzrálého masa bude křehčí a šťavnatější než z konvenčního masa. Během zrání se v mase vytváří kyselina mléčná, která způsobuje typický nakyslý odér, který ovšem není na závadu. Vyskytne-li se v balení nazelenalá šťáva (nikoli maso) nejedná se o vadu, ale přirozený průvodní jev vyzrálosti. Rozdíl mezi suchým a mokrým zráním je patrný na první pohled při rozbalení masa. Na přípravu steaků je vyzrálé maso nejvhodnější, z nevyzrálého masa nikdy nedosáhnete stejného výsledku. Ještě je nutné zmínit, že je důležité zachovat teplotní řetězec – pokud je teplota výrazně zvýšena, tak se proces zrání naruší. Koupíte-li si tedy maso, kterému končí doporučená doba spotřeby za dva týdny a cestujete s ním v létě tramvají, mělo by se ihned spotřebovat. Při balení samozřejmě nejsou použité žádné konzervační ani jiné plyny, pouze je odsát vzduch. Na přípravu roastbeefu potřebujeme: • 1 kg nízkého roštěnce (suché zrání) • kuchyňský provázek Z masa odstraníme všechny...

Každý rok z jara nastává čas úklidu. Ten se týká jak našeho těla, tak i našich domovů. Mezi méně oblíbené činnosti patří mytí oken. Jako správná dcera se snažím při mytí oken přiložit ruku k dílu a na oplátku za tuto pomoc žádám pokaždé stejnou odměnu, kterou si sama jak je rok dlouhý neuvařím – máminu krupicovou kaši. Je to vlastně úplně jednoduchá věc, která mne na tu chvilku vrátí zpět do dětských let. A protože se jedná o jídlo bezmasé, lze krupicovou kaši vlastně označit i jako pokrm hodící se do předvelikonočního půstu. Suroviny pro dva velké jedlíky: • 7 lžic dětské krupičky • 4 lžíce krystalového cukru • 3/4 l plnotučného mléka • máslo • granulované kakao Do nerezového kastrolu nalijeme mléko a vsypeme cukr. Na mírném plameni zahříváme a často mícháme. Až se cukr rozpustí, vsypeme krupičku a stále mícháme do doby, než kaše zhoustne. Podáváme v hlubokých nahřátých talířích. Povrch posypeme kakaem a poklademe plátky másla. A pak už stačí jen velká lžíce, kterou kroužíme a nabíráme všechnu tu dobrotu. Dobrou chuť!...

Po delším čase se mi podařilo koupit bedničku červených španělských pomerančů. Jedná se o odrůdu Sanguinello. Pomeranče byly z poloviny tmavě červené po svém povrchu, uvnitř byly dvojí: některé „žíhané“ a některé zcela rudé. Zrovna teď mají svou sezónu. Chtěla jsem si je trochu užít a tak mi čtyři kilogramy (v mém případě 24 kusů) vůbec nepřipadaly hodně. Už dlouho toužím po doma vyrobené marmeládě právě z těchto pomerančů a tak jsem nejprve s menším množstvím vyzkoušela recept tak, jak jsem si naplánovala. Marmeláda – protože tak můžeme nazývat pouze tu pravou – pomerančovou, chutná úžasně. A tady je recept: Na výrobu čtyř větších skleniček marmelády potřebujeme: • 1 l šťávy z červených pomerančů (14 kusů, tedy něco přes 2 kg) • kůru z 8 pomerančů • 0,5 l vody • 250 g krystalového cukru • 250 g želírovacího cukru 1:3 • 3 cl likéru Grand Marnier Pomeranče, ze kterých použijeme kůru, velmi důkladně omyjeme. Poté z nich kůru oloupeme škrabkou na zeleninu. Proužky kůry pak můžeme dát asi 3 na sebe a krájíme na velmi jemné nudličky. Kandovaná kůra je velmi příjemně nahořklá a je fajn, když je jí v marmeládě dost. Ze všech pomerančů pak vylisujeme šťávu. Z několika (tedy co nejvíce se vám bude chtít) pomerančů nožem odstraníme vnitřní přepážky a společně s případnými jádry a dalšími částmi, které zachytil lis na citrusy, vložíme do plátna. Vše dobře svážeme do balíčku. Tyto části údajně obsahují pektin a ten je důležitý pro každou zavařeninu. I tak jsem však použila želírovací cukr. Vyhnula jsem se tak přidání jinak (a na můj vkus) ohromného množství krystalového cukru. Marmeláda už by pak byla nepříjemně přeslazená. V podstatě se o totéž snažím i u ostatních zavařenin. Do nerezového kastrolu vlijeme šťávu z pomerančů a vodu. Vodu přidáváme jednak kvůli množství a také kvůli zjemnění jinak velmi nahořklé chuti. Vsypeme na nudličky na krájenou kůru, vložíme plátno se zbytky dužiny a přivedeme k varu. Poté vaříme na mírném plameni do změknutí kůry. Z povrchu stále sbíráme pěnu. Po asi 40 minutách vyjmeme balíček se zbytky dužiny a necháme jej vychladnout. Do hrnce přidáme krystalový cukr a vaříme přibližně 20 minut. Tekutina se začne čistit a trochu ztmavne. Kůra začíná být tmavší a...

Dnes vyšlo dvanácté letošní číslo časopisu REFLEX. Kromě spousty zajímavostí tam najdete také velmi zajímavé povídání o mědvědím česneku, které napsala Darina Křivánková, mimo jiné majitelka Bytové restaurace Na Faře. Dále pak odkaz na recepty s využitím medvědího česneku, které najdete na mém webu. Děkuji za důvěru v mé recepty 🙂 Příjemné čtení!...