Bizon v kotlíku podle rad jednoho indiána

Na setkáních pod stany bývá ta pravá chvíle si uvařit nějakou kotlíkovou specialitu. Stačí jen dostatek dřeva a také dostatek času. Vaření v kotlíku rozhodně není příprava minutkového jídla, dlouhé dušení má na maso blahodárný vliv a vždy máte dost porcí pro přátele…

Bizoní maso jsem koupila naprostou náhodou a přemýšlela o jeho nejvhodnější úpravě. Myšlenku uvařit z něj guláš jsem okamžitě zavrhla jako svého druhu gastronomické zvěrstvo a snažila se dopátrat informací, jak by asi postupovala při jeho úpravě kuchařka z původního etnika obývajícího lesy na východě severoamerického kontinentu. Tedy žádná mletá paprika, žádný pepř a jiné netypické pochutiny nepřipadaly v úvahu. Kromě plodin, které lesní indiáni sami pěstovali, používali též volně rostoucí lesní plody, které do zásoby sušili a také byliny. Naštěstí nám mezi lidmi, kteří se o život původních obyvatel Ameriky zajímají, pár přátel a ti mně poskytli cenné rady.

Na přípravu dušeného bizoního masa jsem nakonec použila:

• 1700 g bizonního masa

• 2 cibule

• jednu dýni

• 200g sušených brusinek

• 1 cuketu

• 2 kukuřičné klasy

• svazek bylinek (rozmarýn, šalvěj, tymián, oregano)

• olej ze slunečnicových semínek

• sůl

Podobná letní kuchyně bývá vybavena nejen nádobím…

Nezbytné jsou také pomůcky pro rozdělání ohně. Mezi ty patří např. březová kůra, kterou nejlépe uchráníme od vlhkosti ve váčku vyrobeném z vysušeného zvířecího močového měchýře. Dále je samozřejmě třeba voda, která bývala uchovávána ve vysušených a vydlabaných tykvích. Jako zátka pak posloužil třeba kus vyschlého kukuřičného klasu…

Základem jídelníčku severoamerických lesních indiánů byly tři posvátné plodiny označované v mytologii Čerokýzů jako „Tři sestry“: kukuřice, fazole a tykve (dýně). Kombinací těchto plodin si indiáni zajistili základní zdroj kalorií včetně nezbytných minerálů a vitamínů prakticky na celý rok.

Kukuřice je ideálním základem lidské stravy. Chybí jí ovšem dvě nezbytné aminokyseliny – lysin a tryptofan, a dále vitamin B2 a niacin. Tyto látky se nacházejí ve fazolích. Tykve jsou zase výtečným zdrojem vitaminu A a z jejich semen lze získat kvalitní rostlinný tuk, který kukuřice ani fazole nemají.

Tři sestry doslova vybízejí ke společnému pěstování na jednom poli. Fazole pomocí bakterií žijících na jejich kořenech poutají do půdy vzdušný dusík, čímž „hnojí“ sebe, kukuřici i dýně. Tykve se plazí v nejspodnějším patře, stíní půdu, udržují ji vlhkou a brání v růstu plevelům. Některé zdroje uvádějí, že jistou roli v potlačování plevelů sehrává i alelopatický účinek tykví. Kukuřice vytváří oporu pro pnoucí fazole a svými kořeny vylučuje do půdy cukry, které představují ideální výživu pro dusík fixující bakterie žijící v kořenových hlízkách fazolí.

Výhodou této polykultury je nejen skutečnost, že rostliny si vzájemně prospívají a vytvářejí užitečné vztahy, ale také to, že dokáže efektivněji než většina monokultur využít zdroj světla nezbytný pro fotosyntézu. Využívá totiž hned tři různé polohy pro zachycení solární energie: přízemní (tykve, dýně), pnoucí (fazole) a vysokou (kukuřice).

_{Zdroj: www.potravinovezahrady.cz}

Dala jsem se tedy do vaření…

Abych jídlo přece jen trochu přizpůsobila naší dnešní chuti, použila jsem také cibuli a pokrm lehce přisolila.

Začala jsem opečením masa. K tomu je potřeba tuk a tak jsem použila olej ze slunečnicových semínek. Nastává čas, kdy od kotlíku nesmíte odejít, protože proces opékání je na přímém ohni velmi rychlý, stěny kotlíku jsou rozpálené. Je tedy třeba obsah kotlíku neustále míchat a jako nezbytné vybavení se proto také jeví kožená rukavice. Maso jsem důkladně opekla ze všech stran a když se jeho povrch zatáhl, přidala jsem nakrájenou cibuli.

Poté maso zalijeme vroucí vodou z nádob, které stály přímo v ohništi nebo těsně vedle něj…

Přidáme bylinky v celku, jejich stonky pak před podáváním vyjmeme. Dusíme až do změknutí masa. Tato doba je velmi individuální, protože závisí na druhu masa, na vzdálenosti kotlíku od ohně a na jeho velikosti. Pro dušení je samozřejmě vhodnější přiklopený kotlík zavěsit výš, než při počátečním opékání masa.

Když máme maso měkké, přidáme oloupanou a nakrájenou dýni, nakrájenou cuketu a sušené brusinky. Později pak také kukuřici, kterou z klasů seřízneme ostrým nožem…

Když byla kukuřice měkká, bylo hotovo. Každý, kdo chtěl ochutnat, donesl si svou dřevěnou misku či cínový talířek a dostal svou porci…

Podle ohlasů i své vlastní chuti soudím, že takto připravené bizoní maso byla trefa do černého…

Dobrou chuť!

Za rady, zapůjčené předměty a pořízení některých fotografií děkuji Nibowakovi a Vichřici.

Share