Je na čase se trochu ohřát vzpomínkami a slunečními paprsky z fotografií z loňské dovolené. Mohla bych ji směle nazvat „Můj dobrý ročník“. Při návštěvě Francie jsme se totiž vydali po stopách mého oblíbeného filmu Dobrý ročník s Russellem Crowem v hlavní roli. Pokud jste film doposud neviděli, rozhodně to napravte. První zastávkou našeho dvoudenního výletu do spodní části Provence bylo Gordes. Po úzké a klikaté silnici jsme autem vyšplhali až na miniaturní kruhový objezd – centrum městečka. I přesto, že byl pracovní den a téměř polovina září, parkoviště v centru bylo obsazené do posledního místa. Vrátili jsme se tedy zpět k vjezdu do městečka, kde jsme měli velké štěstí a našla se tam asi dokonce dvě volná místa (mimochodem za dobu mého cestování po Francii tohle jediné nebylo zdarma). Slunce pálilo a v ulicích jste mezi proudem turistů šplhajících po úzkém chodníku vzhůru a druhým proudem v opačném směru zaslechli včetně japonštiny snad dalších pět jazyků. Došlo nám, že navštívit Gordes i téměř po sezóně je něco jako vyrazit si v červenci v Čechách na Karlštejn. Městečko Gordes se rozprostírá v románském duchu na jednom z vrcholů pohoří Monts de Vaucluse. Je úžasně malebné a všechno na vás dýchne tou správnou, starobylou a nostalgickou atmosférou. Ani trochu se nedivím, že přitahuje malíře a umělce, kteří – pokud zde nepobývají na stálo, mají alespoň v této části Provence svá letní sídla. I my jsme se vydali podél hradeb s výhledem na město směrem nahoru. Cestou jsme minuli jeden malinký obchod s místními víny. Za výlohou jsem si všimla této lahve „Coin Perdu“… Kdo zná film Dobrý ročník, tak ví… Kdybych tušila, že právě tahle láhev Coin Perdu bude poslední, kterou uvidím, možná bych si ji i za tu více, než hříšnou cenu koupila. Také městečko Gordes má svůj kruhový objezd a kolem něho vše, co sem patří – kavárny, bistra a také miniaturní trh. Nesmím samozřejmě zapomenout na obchody v nádherném provensálském stylu. Jeden malý obchůdek vedle druhého, od toho zboží mi prostě nešlo odtrhnout oči… A také hrad… přímo uprostřed města. Byl přestavěn v renesančním stylu a také možná proto se restaurace, která k němu náleží jmenuje La Renaissance. Právě tahle restaurace si ve filmu Dobrý ročník zahrála...

Pro čtenáře by mohl tento recept být návodem na výborný oběd nebo večeři. Pro mne je to navíc chutná a voňavá vzpomínka na mou letošní dovolenou. V městečku Apt, kde jsme při svém putování po Provence strávili noc v hotelu, jsme si také zašli na večeři do jedné z mnoha místních malých restaurací. Menu mají restaurace ve Francii obvykle sestavené vždy buď z předkrmu a hlavního jídla nebo z hlavního jídla (plat du jour) a dezertu. Já si zvolila první variantu, ale dezert jsem si nakonec dala také – naprosto úžasný čokoládový fondán. A protože jsem na večeři neměla s sebou fotoaparát, nezbývalo mi, než si toto vynikající jídlo pro připomenutí připravit doma. Na přípravu jídla pro dvě osoby budeme potřebovat: • 2 kachní stehýnka • 4 lžíce medu • 4 stroužky česneku • několik snítek čerstvého tymiánu • 3 menší šalotky • 1 červenou silnostěnnou papriku • 200 g zelených fazolek • 6 menších brambor • čerstvě mletý pepř • sůl • 4 rajčátka na větvičce • trochu drůbežího vývaru Kachní stehna očistíme a pečlivě je potřeme směsí medu a rozdrceného česneku. Přidáme pár snítek tymiánu a nejlépe v nádobě, ve které budeme maso později péci, uložíme do chladu klidně až na 24 hodin. Před samotným pečením stehna osolíme, lehce opepříme a zakryjeme alobalem, aby se kůže nespálila. Pečeme v předehřáté troubě asi na 160 stupňů přibližně dvě hodiny. Doba pečení je závislá na velikosti stehýnek. V případě potřeby mírně podléváme horkým vývarem. Asi 15 minut před koncem pečení přidáme do pečící nádoby rajčátka a brambory před tím ve slupce povařené v osolené vodě asi 10 minut. V čase pečení si připravíme i další přílohu. Fazolky omyjeme a přibližně 10 minut povaříme v osolené vodě. Na pánvi s trochou olivového oleje zprudka osmahneme šalotku nakrájenou na proužky, k ní přidáme povařené fazolky a na proužky nakrájenou červenou papriku. Restujeme 5 – 7 minut. V městečku Apt tuhle večeři v onen teplý letní večer doplnilo osvěžující růžové víno. Doma jsem si připila skvělým červeným. Dobrou chuť!...

… aneb když v Provence prší. Už mohu najisto říci, že se letošní dovolená vydařila. Vrátila jsem se na oblíbené místo do Saillans k našim domácím Aimée a Rogerovi. Všechny plánované výlety mne nadchly a snad bude co nejdříve čas se o dojmy z nich s vámi podělit. Počasí bylo úžasné, někdy bylo dokonce slunce a horka až moc. Ale na poslední dva dny se obloha zatáhla a jeden celý den propršel. Přišla tedy ta správná chvíle vyrobit si vlastnoručně suvenýr z dovolené. Od pana domácího jsem dostala misku fíků, kterých bylo letos v tuto dobu zatím nezvykle málo – teprve dozrávaly. Část fíků jsem tedy koupila na trhu, kde jsem na ně prostě musela mít štěstí. Fíky jsem prohmatala, zda jsou dost měkké a paní u stánku se divila, že nechci ochutnat. K asi 1200 g fíků jsem přidala 10 bílých broskví, které nám rostly přímo před vchodem do našeho letního bydlení. A hned vedle broskvoně byl velký keř meduňky. Fíky jsem zbavila stopek a pak už je stačilo pouze v prstech rozmáčknout. Broskve jsem vypeckovala a jejich tvrdší části (protože letos také zrály o poznání později) pokrájela na malé kostičky. A pak už jen ve velkém hrnci, kam jsem k ovoci přidala asi čtyři snítky meduňky, míchala a míchala, dokud se vše řádně nerozvařilo. Nakonec jsem meduňku odstranila, přidala 1 kg želírovacího cukru (1:3) a přibližně 10 minut provařila. Zavařeninou jsem naplnila horkou vodou vymyté a vysušené sklenice. Před uzavřením sklenic jsem papírovou utěrkou otřela kraje, uzavřela a otočila dnem vzhůru. Zavařila jsem si tak trochu vzpomínek na nádherné chvíle strávené v Provence, protože tato oblast už do ní patří. Doufám, že na další vzpomínání bude čas co nejdříve… …...

Pokud podniknete letos o prázdninách cestu na jih Francie, rozhodně si nenechte ujít návštěvu přírodní rezervace Camarque, která se nachází v deltě řeky Rhôny. Oblast Camargue má tvar trojúhelníku, jehož základnou je středomořské pobřeží a jeho vrcholy tvoří města Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Od severu sem přijedete nejspíše z Arles, města proslulého římskými starověkými památkami a také tím, že zde nějakou dobu pobýval a namaloval několik obrazů Vincenc Van Gogh. Pokud přijedete od západu po pobřeží, pak nemůžete minout Aigues Mortes. Malebné městečko obklopené středověkými hradbami, založené v polovině 13. století se spoustou obchůdků, suvenýrů a turistů. V době prázdnin i krátce po nich se v této oblasti dá celkem spolehnout na počasí. A slunce všechnu tu nádheru může už jen umocnit. Rozhodnete-li se tedy pro návštěvu Camarque, opatřete si nejprve v některém z turistických informačních center mapu, protože orientace v přírodní rezervaci není zrovna jednoduchá a byla by škoda cokoli vynechat. V horní části projíždíte po úzkých silnicích mezi loukami s vysokou zeleně a žlutě zbarvenou trávou. Pěstuje se zde rýže, které dodává vláhu sladká voda z řeky Rhôny. V obchodech pak můžete najít mnoho různých barevných druhů rýže – bílou, červenou, černou a také s příchutěmi květů levandule nebo růže. Ve zdejších restauracích je rýže velmi oblíbenou přílohou – třeba k rybám. Přímo v rezervaci samotné je pak dokonce „Muzeum rýže“. Neodmyslitelnou součástí typických místních zajímavostí jsou polodivoká stáda černých býků. Nejezděte proto autem příliš rychle, protože byste je mohli minout. Býci jsou celkem plaší, a proto se na pastvinách obvykle zdržují dále od silnice. V klidu se popásají a kolem nich většinou poletují bílí racci. Jakmile vás některý z býků spatří, stádo se pomalu začne přesunovat z dohledu vašeho fotoaparátu. Jako typický obraz Camarque bývají zobrazováni honáci dobytka na svých bílých koních s plochými klobouky a dlouhými tyčemi, které jsou zakončeny kovovým nástavcem ve tvaru malého trojzubce. Od středověku existuje místní tradice býčích zápasů, a proto v okolí má takřka každé městečko či vesnice svou arénu. Nejznámější a také největší je v Arles. Na rozdíl od španělské corridy však při těchto zápasech nejsou býci zraňováni, natož zabíjeni. Cílem zápasu je odejmout býkovi stuhu, kterou má upevněnu na rozích. O to se snaží hbití, bíle oblečení...

Z Aigues Mortes jsme zamířili rovnou do Palavas les Flots, kde jsme se ubytovali a vyrazili do města. Od vilky paní Michelle vedla úzká cesta kolem kanálu, kde byla ukotvena spousta lodí. Nemůžete zabloudit, protože ty lodě vás dovedou až do centra tohoto malebného městečka přímo na břehu moře. Ve městě jsme okamžitě zaregistrovali jednu zvláštnost: lanovku. Při příchodu do centra minete totiž pouze jeden most. A pokud si vzpomenete přejít ulici později, až téměř u přístavu, máte jedinou možnost, jak se dostat na druhý břeh, aniž byste se museli k mostu vracet – lanovku. Lanovka vede z jednoho břehu kanálu na druhý. Ani ve snu mne nenapadlo, že se u moře svezu lanovkou jako na horách nebo v pražské ZOO. Všechny restaurace v Palavas mají velmi podobnou nabídku: mořské plody, cokoliv v ulitě (velmi často užívané slovo „coquillage“), maso z býků chovaných v této oblasti a také ty nejznámější klasické dezerty… Stačilo si tedy jen vybrat, kde zasedneme. Majitel hospůdky byl veselá kopa. Poté, co zjistil, že jsme z Prahy, svěřil se nám, že na Čechy si vzpomene vždy, když si nalévá whisky do broušené sklenice, kterou si z Prahy přivezl. Společně se svou dcerou se o hosty vzorně starali a všichni byli spokojeni. Navečer už byl lokál plný. Vybrali jsme si taková jídla, u nichž vynikne, že jsou připravena z naprosto čerstvých ryb. A to je nejlépe možné přímo u moře. Jako předkrm nás po aperitivu v podobě pastisu zlákal „Panach de coquilages“ – talířek se všemi možnými lasturami bez tepelné úpravy (samozřejmě s citrónem a majonézou) a cassolette z gratinovaných mušlí. Hlavním chodem byl grilovaný špíz s několika druhy rybího masa, k tomu grilovaná zelenina a rýže z Camarque, ale nějak se mi poztrácely jeho fotky. Jako dezert jsme si vybrali créme brulée s malinami a talíř se třemi druhy sýrů. K tomu skvělé bílé víno a na závěr stopečka Poire Williams. Opravdu bohatě a skvěle jsme se najedli. Jen v tak malé hospůdce prostě nebylo dost příležitosti na lepší focení… Po večeři jsme se ještě prošli krásně osvětleným přístavním městem a těšili se na ráno. Blízko přístavu je prý každý den rybí trh. Ráno jsme se tedy vydali znovu do města. A podél kanálu se...