Cesta z Arles vedla rovnou sem. Do nejkrásnějšího městečka na západním okraji přírodní rezervace Camarque. Už při hledání parkovacího místa si připadáte tak trochu jako na Karlštejně. Když už konečně auto zaparkujete a nepřejedete při tom žádného turistu, naberete ten správný směr přímo do městského opevnění. Hemží se to tu davy turistů, kteří sem jezdí podobně, jako my Češi na jih Čech. Aigues Mortes je malebné, miniaturní a úžasné. Když už si člověk trochu zvykl na sortiment francouzských obchodů, tak tady znovu žasne. Voňavá mýdla, klobásky z masa býků, které zde chovají, nespočet druhů rýže, která se zde pěstuje a hromady zmrzliny. Všechny suvenýry už jsou tu „de Provence“, takže těch obchodů prostě nemáte nikdy dost. Je znát, že jste ve Francii – zemi gurmánů. Ve zdejších obchůdcích můžete velmi často koupit různé ubrusy, ubrousky, chňapky, podložky pod horké nádobí a to vše v barvě a stylu, jaký se vám zrovna líbí. Kuchyň a jídelna pak budou vypadat naprosto dokonale. Pro nás, kteří si s jehlou ani šicím strojem nerozumíme, prostě zázrak 🙂 A samozřejmě nesmějí chybět sladkosti… … a také spousta malých restaurací, které jsou jedna krásnější než druhá. Kolem jedné s názvem La Camarque jsme prošli a když majitelka viděla můj nadšený výraz, pozvala mne dál, abych si v klidu mohla vyfotit perfektní stylový interiér… Oblast Camarque je celá ve znamení koní, býků a plameňáků. Ale k tomu se ještě dostanu později. Do večera jsme museli být na domluveném místě, takže jsme se zdrželi jen asi dvě hodiny. Nebýt té domluvy, mezi hradbami se snad procházím ještě teď. Mířili jsme do města Palavas, kde jsme kromě noci u přátel mé kamarádky prožili také autentickou večeři v hospůdce u moře. Tak zase příště…...

Jednoho dne jsme se časně ráno vydali směrem na jih Francie až k moři, s plánem zůstat tam až do příštího dne. Počasí vypadalo velmi slibně, viditelnost dokonalá. Právě proto se mi podařilo z prvního odpočívadla na dálnici vyfotit pevnost Mornas. Odtud už to nebylo daleko do Arles, které leží na řece Rhôně stejně jako město Avignon. Podařilo se nám zaparkovat poblíž nábřeží. Téměř z každého jeho místa byl krásný výhled. Ve vodě kotvily dvě ohromné lodě (botely) plné holandských turistů. Procházka po nábřeží nás vedla kolem romantické hospůdky, která byla ještě bohužel zavřená … … směrem do centra. Arles je město s bohatou historií a tak se bylo stále na co dívat. Úzké uličky, vysoké domy, spousta restaurací a turistů. Město, které se svým vzhledem, náladou i skladbou obyvatel zřetelně liší od severněji položených francouzských měst … Zamířili jsme přímo do centra na Náměstí Republiky s katedrálou svatého Trofima, radnicí a dalšími velmi zajímavými památkami … Ulicí, která vedla z náměstí, jsme za chvíli došli do parku, kde stojí kámen s bustou nizozemského malíře Vincenta van Gogha. Ten ve městě pobýval od roku 1888 a kromě jeho asi nejznámější série se slunečnicemi zde také vznikl obraz s názvem Ložnice v Arles. Těsně nad parkem jsme pak prošli kolem římského divadla … … a za dalších pár minut chůze už jsme šli kolem římské arény – stavby, která bývá často zobrazována jako symbol města. Nad arénou jsme se pokochali krásnou vyhlídkou, ze které jsme měli Arles jako na dlani. A dokonce s detailními popisy míst na horizontu… Všechna důležitá místa v Arles jsme navštívili a byl tak nejvyšší čas pokračovat v naší cestě. Tentýž den nás čekala ještě jedna zajímavá zastávka a pak už báječná večeře přímo u moře… Ale ani při toulkách městem jsme nebyli tak úplně bez jídla. Ta ochutnávka byla nezbytná, protože jsem zahlédla snad největší a nejkrásnější éclair, kterou jsou do té doby viděla. Krém silně voněl vanilkou a všechny ozdoby byly z kvalitní a báječné čokolády! Tak zase příště…...

Dýně je v kuchyni doslova poklad, znovu se mi to potvrdilo. Už dávno jsem chtěla vyzkoušet výrobu macarons, třeba jen proto, že jsem je už několikrát ochutnala. Vždy byly naplněny sladkým krémem nebo třeba zavařeninou. Ale jak jsem zjistila ve Francii, macarons nemusí být připravovány pouze se sladkou náplní. I když: dýně tak, jak jsem ji připravila já, je nakonec sama o sobě sladká dost. Ostatně recept, poučení i další inspiraci o výrobě této speciality jsem čerpala především z publikace „Macarons“, kterou jsem si pořídila. Věděla jsem, že se k prvnímu pečení asi dostanu až na podzim a proto v mé první internetové objednávce potravinářských barev nechyběla oranžová. Výroba macarons je tak trochu alchymie a tak jsem se držela tohoto receptu: 200 g cukru moučka 110 g mandlové mouky 90 g bílků (já potřebovala ze 4 vajec) asi 3 dny uleželé v lednici 50 g cukru krupice potravinářské barvivo Moučkový cukr a mandlovou mouku jsem lehce rozmixovala a přes síto nasypala do mísy. Ve druhé větší míse jsem našlehala bílky, které jsem včas vyndala z lednice, takže měly pokojovou teplotu. K nim jsem postupně přisypávala krupicový cukr. Do ušlehaného sněhu jsem přidala barvivo – stačila trocha na špičku lžičky. Poté jsem postupně přidávala prosátou směs cukru s mandlovou moukou. Touto oranžovou hmotou jsem naplnila zdobící sáček s hladkou špičkou o průměru asi 8 mm a nanesla ji na plech. Ten jsem si před tím vyložila silikonovou podložkou, speciálně určenou pro výrobu macarons, kterou jsem si pořídila při návštěvě Francie. Jinak lze použít pečící papír, ale vězte, že se silikonovou podložkou jde výroba macarons mnohem snáz, a to i tehdy, když není k jejich výrobě přímo určená. Pokud se tedy pro jejich výrobu rozhodnete, určitě doporučuji použít alespoň hladkou silikonovou podložku. Plechem jsem pak několikrát silně udeřila o stůl. Účelem tohoto počínání je docílit, aby se nejen z povrchu sněhové hmoty odstranily vzduchové bublinky, které by jinak při pečení způsobily popraskání. Takto připravená kolečka jsem nechala na plechu odpočívat – zaschnout téměř hodinu. Poté jsem je pekla v troubě předehřáté na 155 stupňů 15 minut. Upečená kolečka – skořápky jsem nechala zcela zchladnout a poté je dva dny uchovávala v lednici v uzavřené nádobě. Náplň jsem připravila z dýně Hokaido....

Doposud nikdy jsem neměla možnost navštívit kozí farmu a teď byla nedaleko místa našeho pobytu v Saillans, vzdálená asi čtyři kilometry. Návštěvu farmy nám předem domluvila naše paní domácí a také nás tam v určený den a hodinu dovezla svým autem. Všechny Francouzky bez ohledu na věk jezdí velmi svižně, takže jsem si chvílemi připadala asi nějak takhle: Vše ale dobře dopadlo a zanedlouho jsme vystupovali na farmě. Typická vůně, spousta much, prostředí velmi autentické. Prošli jsme do stáje a jako první jsme se setkali se statným pašíkem… Hned poté na nás s mohutným štěkotem vyrazili dva psi, kteří právě zaháněli stádo koz do stáje. Teprve pak se objevil mladší farmář, který psům několika povely objasnil, že pro jejich stádo neznamenáme žádnou hrozbu. Od té doby si nás psi nevšímali. Přivítali jsme se s farmářem a jeho mladou kolegyní a zamířili rovnou do malé místnosti se sporým osvětlením, kde se běžně odehrává dojení. V tu chvíli se odněkud objevila kočka, která naprosto neomylně zamířila do stejné místnosti. Dobře věděla, že při dojení bude jako vždy její miska alespoň jednou naplněna čerstvým kozím mlékem. Právě psi byli to, z čeho jsem měla s obdivem téměř husí kůži. Vůbec to nebyli psi, kteří se k vám hrnou pro pohlazení. Tihle na farmě zastali ohromný kus práce, která je určitě moc baví a mají ji prostě v krvi. Jejich vzájemná souhra, souhra s kozím stádem nebo s farmářem a farmářkou byla obdivuhodná. Bez jediného slova povelu plnili přesně rozdělené úkoly. Plemeno border kolie to už tak má v povaze. Na farmu jsme dorazili ve chvíli, kdy bylo stádo o počtu asi šedesáti koz sehnáno z pastvy a chystalo se večerní dojení. Obvykle bývá dojení i ráno, ale v tomto období byla na pastvě přes den s kozami i jejich malá kůzlátka a tak zbytek mléka patřil jim. Všichni byli na svých místech, my s naší paní domácí v jednom malém koutku a dojení mohlo začít. Farmář nasypal do žlabu umístěného před sedmi volnými místy na dojení speciální směs krmiva. Místa obsadí kozy netrpělivě čekající ve stáji, která s místností na dojení sousedí. Tam už je u malých dvířek tlačenice, kozy lezou jedna přes druhou, protože si speciální krmivo zamilovaly. Ve chvíli, kdy...

Ještě dříve, než uvedu druhou ze série reportáží z dovolené ve Francii, která se bude věnovat návštěvě kozí farmy, mám tu recept na koláč z čerstvých fíků. Uvádím ho přednostně hlavně z toho důvodu, že v současné době jsou u nás v obchodech k dostání čerstvé fíky za celkem rozumnou cenu. Proto neváhejte a koláč si upečte. Jeho chuť je totiž ve spojení s pomerančovou kůrou a šťávou velmi originální. Minule jsem se zmiňovala, že nám domácí pan Roger nosil čerstvé fíky právě utržené ze stromu každý druhý den. Jsou vynikající a netušila jsem, že ty zelené nejsou pouze nedozrálé fialové, ale jsou to fíky úplně jiného druhu. A podle mého názoru s výraznější a sladší chutí. Na koláč jsem použila recept z vesničky Mirmande, která se nacházela pouze několik málo kilometrů od místa našeho pobytu. V původním receptu bylo těsto pro koláčovou formu o průměru 28cm vyrobeno z 200g mouky, 100g tuku, špetky soli a půl skleničky vody – pâté brisée tedy křehké těsto. Já však na sladké koláče ráda používám sladké křehké těsto. Pro přípravu fíkového koláče je možno použít menší množství cukru, protože fíky jsou dostatečně sladké. Na dovolené jsem se ale nechtěla zdržovat domácí přípravou těsta a tak jsem si v obchodě vybrala z ohromného množství druhů a značek pâté sablée. Je to druh těsta, který je svou strukturou a chutí snad nejbližší těstu lineckému. Kromě těsta byl třeba ještě: 1 pomeranč – šťáva i kůra 4 lžíce třtinovéhu cukru Do formy na quiche lehce prsty vtlačíme těsto a na něj rozložíme fíky naříznuté do kříže. Skládáme je těsně vedle sebe a lehce je shora stiskneme. Kůru z jednoho dobře omytého pomeranče opatrně seřízneme ostrým nožem. Pokud na kůře zůstane bílá dužina, taktéž ji seřízneme. Kůru poté nakrájíme na velmi jemné kousky a rovnoměrně ji rozložíme na koláč. Vše zasypeme hnědým cukrem a pečeme v předehřáté troubě na 200 stupňů do doby, než fíky začnou pouštět šťávu. To bude trvat asi 20 minut. Pak vše zalijeme šťávou z celého pomeranče a pečeme dalších 10 – 15 minut. Upečený koláč necháme zchladnout a teprve pak krájíme na jednotlivé porce. Chuť je naprosto úžasná, protože kousky kůry chutnají díky působení horké šťávy z fíků a pomeranče po dobu pečení...