Jako se pachatel vrací na místo činu, tak jsem se i já vrátila. Po dvou letech jsem se hrozně ráda podívala na stará známá místa, ale zároveň jsem stačila navštívit místa nová, která stála za to. Však uvidíte 🙂 Dovolená prostě voněla létem, jídlem, čerstvým ovocem, grilováním a pohodou. Tentokrát nám počasí přálo o mnoho více, než poprvé. Bylo to nefalšované francouzské léto, které jsem si opravdu užívala. Nad terasou visela záplava vinných hroznů, které jsme si mohli kdykoliv utrhnout, na zahradě kolem byla spousta broskvoní s malými a neuvěřitelně sladkými plody s bílou dužinou. A za domkem roste jeden velký fíkovník, ze kterého nám pan domácí nosil krabičku čerstvých fíků téměř každý druhý den. Moje milované slunečnice jsem letos ještě zastihla v plném květu a vedle vrátek byla tabulka s nabízenou zeleninou. Tu jinak pan domácí prodává na nedělním trhu v městečku Saillans. Druhý den bylo počasí dále nádherné a tak jsme vyrazili do nejbližšího městečka Crest. Zaparkovali jsme přímo u řeky Drôme a přes most jsme došli do centra. Z mostu byl nádherný výhled na obě strany… V některých uličkách byl zrovna trh… Toto velmi malebné město dobře známe už z minula, ale tehdy jsme si neprohlédli místní dominantu – hrad. A tak v čase polední siesty, která trvá většinou tři hodiny, byla ta správná chvíle vydat se na výstup. La Tour de Crest – pozůstatky hradu, patří k nejvyšším ve Francii. Asi v roce 1120 bylo kolem paty věže středověké město. V roce 1394 byla postavena velká kamenná věž. Kardinál Richelieu, na rozkaz Ludvíka XIII, zničil hrad a zůstala pouze masivní věž, která dnes tvoří dominantu města Crest. Horní patra tvrze měla původně obranný účel, později sloužila jako vězení až do roku 1873. Stěny jsou pokryty nápisy vyhnanců z druhé Říše. Slunce všechny ty úžasné vyhlídky z cesty po schodech směrem vzhůru pouze umocňovalo… Těsně pod věží hradu se nám naskytl dokonalý výhled na městečko a krajinu. Pak jsme svůj výstup zakončili malým občerstvením a zjistili, že vstupné je pro děti a studenty za polovic a že obyvatelé města Crest mají po předložení identifikačního průkazu vstup zdarma. O takové výhodě jsem u nás doposud neslyšela. Cesta dolů vedla druhou stranou svahu kouzelnými kamennými uličkami… V jedné mini-zahrádce...

Palačinky, které se honosí tímto názvem, patří mezi klasiku, která vznikla ve francouzské kuchyni. A já je naposledy jedla, světe div se, v Tunisku. Není to vůbec náhoda, protože tamní kuchyně používá velmi často prvky té francouzské a naopak. Obě kuchyně se navzájem ovlivňují. Druhým úředním jazykem je v Tunisku francouzština a velká většina turistů tam přijíždí právě z Francie. Plody moře, dušené jehněčí, kuskus, mousse au chocolat a také crépes Suzette najdete tedy v obou zemích. Každý klasický recept postupně procházel jakýmsi vývojem a doznal jistých změn, protože každý kuchař si recept tak trochu přizpůsobí sám sobě. Takto vypadal recept v roce 1917, o kterém píše ve svém pojednání o „plackách“ pan Václav Malovický: Palačinky „Susette“ 2-3 kostky cukru ostrouháme na pomerančové kůře, dáme je na polévkový talíř a přidáme šťávu z 1 pomeranče, kousek másla, trochu likéru curacao. Mírně nahřejeme, aby se cukr rozpustil, a hotové palačinky (neplněné) ponoříme do této omáčky, podáváme svinuté. Pomeranče jsou v zimě velmi oblíbené ovoce. Když už si tedy budete připravovat ráno sklenici čerstvé pomerančové šťávy, vymačkejte o dva pomeranče více. Budete mít část přípravy na odpolední moučník v lednici. Jedná se vlastně o tenké palačinky, které se povaří ve směsi pomerančové šťávy, karamelu, kousků pomeranče, pomerančové kůry a pomerančového likéru. A tím bylo vlastně řečeno vše. Celý recept. Pokud jste se rozhodli palačinky připravit, na čtyři porce budete potřebovat: Na palačinky: 1 celé vejce 250 ml mléka 130 g hladké mouky špetku soli Na karamelovou omáčku: šťávu ze dvou pomerančů filetky z jednoho pomeranče 120 g másla 100 g třtinového cukru 40 ml Grand Marnier Rozšlehané vejce smícháme s mlékem a postupně přidáváme mouku. Cukr vynecháme, protože by se palačinky připalovaly. Přidáme špetku soli. Připravíme si lehké palačinkové těsto, které po malých dávkách – palačinka by měla být velmi tenká, lijeme do pánve s rozpálenou kapkou oleje. Každou palačinku pečeme z jedné strany, až získá barvu, pak obrátíme a odstraníme z pánve dřív, než se stačí úplně propéci – tedy téměř okamžitě. To aby se později lépe skládala. Z pomeranče seřízneme kůru a ostrým nožem vyřezáváme postupně filetky (jako zde) tak, aby na nich nezbyla dužina. Větší dílky můžeme překrojit na polovinu. Na pánvi rozehřejeme máslo a do něho přidáme...

Francie je také proslavena konáním bleších trhů. Francouzi mají bleší trhy ve velké oblibě. Patří k jejich životnímu stylu. Nezřídka získáte dojem, že není hlavním účelem trhu něco prodat nebo nakoupit, ale setkat se s lidmi, popovídat si. Mapováním a organizací bleších trhů se zabývá také mnoho webů. Vzhledem k našemu místu dočasného bydliště a dalším plánům jsme navštívili bleší trh v Malissard. Počasí zpočátku nebylo úplně nejlepší, ale pak se umoudřilo a my se nestačili divit. Na bleším trhu jsme strávili více, než polovinu dne a naše auto bylo zase o nějaký ten „poklad“ těžší. Velmi často se u silnice objeví nápis „BROCANTE“ těsně před domem. Nejlépe je co nejrychleji zastavit a dojít se podívat. A nezáleží na tom, jestli je všední den nebo neděle. Lidé, pro které je shromažďování a renovování starožitností koníčkem, bývají v místnosti dole v domě nebo v malém přístřešku na zahradě stále. Jednou jsme to vyzkoušeli: zaparkovali jsme a při otevření dveří se ozval zvonek – znamení, že pán domu má sejít dolů. V klidu jsme si prohlíželi a žasli, v jak bezvadném stavu převážná část jeho sbírky je. Většina starožitných věcí je tak v dané kvalitě za cenu více než dobrou. Při návratu jsme zabrousili do vesnice nedaleko Saillans, která nese název Piegros la Clastre. Klikatá cesta začínala mezi vinicemi… Cesta vedla mezi již sklizenými levandulovými poli. Vůně levandule byla přesto velmi intenzivní… A pak už jsme se strmou a klikatou cestou přibližovali k místní dominantě – hradu, který byl vysoko nad námi. Musel nám však stačit pohled z povzdálí. Hrad obývá jeho majitel. A po celém dnu bylo třeba také myslet na večeři. Zajeli jsme tedy do města Crest na nákup a hlavně pro bagetu. Za tu krátkou dobu zde jsme viděli, že toto pečivo je pro Francii velmi typické. Někteří bez něj prostě neudělají ani krok… Koupili jsme také jehněčí a vepřové kotletky. Ty jsme marinovali v olivovém oleji společně se sušenou bylinkovou směsí. Mimochodem: kořenící směsi jsme v obrovském supermarketu objevili pouze dva druhy – každá z nich byla vynikající a bez jediného zrnka soli. Ve Francii se ve velké míře využívají hlavně čerstvé bylinky. A nebo si ze sušených bylinek může každý vytvořit směs podle vlastní chuti. Jako...

Při pobytu ve Francii jsme zpravidla nakupovali v nejbližším větším městě, vlastně městečku – Crest. Bylo menší, než třeba Beroun v Čechách, ale to, co bylo možné nakoupit ve dvou větších hypermarketech, jsem neviděla ani v největších pražských obchodech. Třeba v Intermarché bylo obrovské rybí oddělení se třemi prodavači. A měli se co otáčet… Jen oddělení sýrů bylo větší a co do sortimentu pochopitelně rozsáhlejší, než nejeden tzv. supermarket u nás. Měla bych však začít cestou do Crest. Trvala asi 15 minut autem a vedla přes malebnou vesnici Aoust. Vesnice, kde bylo několik obchodů, malé náměstí a krásný most nad řekou Drôme. A také romantický, malinký trh. Slunce sotva vyšlo a pánové s cigaretkou v ústech si už nesou domů noviny a čerstvou bagetu… Na trhu jsme potkali prodejce sýrů v kloboučku, který jezdí na všechny trhy do okolních vesnic. Ve městě Die jsme se s ním potkali a pamatoval si nás. Stále si vyzpěvoval a jeho pultík i auto byly vyzdobeny plyšovými zvířátky, z jejichž mléka se ten který sýr vyrábí. Při projíždění vesničkami se nám vždy naskýtala spousta krásných pohledů na krajinu… Hned při vjezdu do Crest vás upoutá pohled na hrad nad městem. Je vidět snad z každého místa ve městě. Jeden den jakéhosi svátku byl vstup na hrad zdarma. Na návštěvníky na jeho hradbách jsme však skoro ani nedohlédli a tak jsme si těch několik desítek schodů raději odpustili. V Crest je mostů přes řeku Drôme několik… Městečko Crest jsme za dobu svého pobytu prošli mnohokrát a pokaždé jsme objevili nějakou další cukrárnu (Pâtisserie) nebo pekárnu (Boulangerie)…Po jedné návštěvě jsme si však oblíbili jednu, do které jsme se pak několikrát během naší dovolené vrátili. Paní majitelka nás tentokrát už z dálky zdravila, přestože měla zrovna pracovní jednání – s výrobcem obalů na zákusky a cukrovinky dohadovala velikost krabiček tak, aby byly na míru šité právě jejich skvělým dortíkům a tartaletkám… Protože jsme vyrazili do města bez snídaně, rozhodli jsme se pro ni zde. Hruškový dezert, ovocná tartaletka a zelený čaj. Dostala jsem na stůl konvičku s čajovým filtrem a sypaným zeleným čajem. V libanonské restauraci ve Valence jsem si objednala totéž a obsluhující se mi velmi omlouvala, že čaj má právě teď pouze v sáčcích...

Na jeden z dalších dnů naší dovolené ve Francii jsme si naplánovali cestu do druhého největšího města v dosahu – do Montélimaru. A naší návštěvou jsme se opět – a vůbec ne náhodou – trefili do dne, kdy se tu konal trh. Když jsme navštívili menší městečka, vždy platilo pravidlo „sledovat lidi s košíky a trh nemůžeme minout“. Ve větším městě, jakým Montélimar beze sporu je, jsme se však museli spolehnout na rady místních obyvatel. K trhu jsme dorazili skoro těsně před jeho koncem. Zjistili jsme, že trh ve Valence byl o mnoho větší a krásnější, ale přece jen jsme tu objevili něco, co jinde nebylo. Čerstvé italské těstoviny. Neodolali jsme a po nabídnuté ochutnávce – ta bývá na trzích zcela běžná, jsme si těstoviny koupili. Trochu jsme se ještě porozhlédli po městě. Obchody s kuchyňskými potřebami nebo noži samozřejmě neunikly mé pozornosti. Potkali jsme také dosud nejmenší benzinovou pumpu ve svém životě….. … a bistro, kde prý zaručeně chutná. Vlastně bychom něco malého měli sníst. Však máme ještě dlouhou cestu před sebou. V ulici přímo proti krásné a chladivé fontáně jsme našli to pravé. Spoustu malých obchůdků a útulných bister. Na první pohled nás zaujalo bistro, kde majitelka zvládala všechno úplně sama, jen v kuchyni měla jednu pomocnici na mytí nádobí. Ve vitríně vystavené tři druhy slaných koláčů nás natolik zlákaly, že za chvilku už jsme si objednávali dva druhy quiche a k tomu růžové víno. To se v místních bistrech k mé radosti objevovalo velmi často. Quiche ohřátý na velmi vysokou teplotu chutnal výborně, dobře vychlazené víno také. V příjemné společnosti paní majitelky a ostatních hostů jsme si užívali tu klidnou atmosféru… Po dobrém jídle jsme se vydali na cestu. Další zastávkou byla vesnice jménem Grignan. Pokud jsem někdy pronesla větu, že „být v těchto místech v čase rozkvetlé levandule, už nikdy bych se nevrátila domů“, tak po návštěvě Grignan by tato věta platila dvojnásob. Dle mého pohledu jedna z nejkrásnějších kamenných vesniček obklopující staré šlechtické sídlo, kde téměř všechny uličky vedou směrem vzhůru ke krásné vyhlídce na celý kraj… Měla jsem pravdu, že? Vyhlídka, při které vám prostě dojdou slova… Kamennými uličkami jsme zase pomalu sešli k autu a těšili se na Nyons. Měli jsme namířeno...