Taverna Grappolo Blu – to byl náš podvečerní cíl. Na dovolené přes den člověk sem tam něco ochutná, ale v klidu si dát večeři o několika chodech, na to není nálada každý den. Vydali jsme se tedy do centra městečka Montalcino. Kromě jiného jsme prošli také kolem zvonů, které odbíjely pravidelně každou hodinu, a to i v noci… Toskánská kuchyně je vyhlášená, pro mne to však bylo malinko překvapivé zjištění. Je polovina září a jste necelých padesát kilometrů od mořského břehu a ani na jednom menu zdejších restaurací nebyly k mání mušle, krevety, ryby. A pokud, tak jen velmi zřídka. Zdejší pokrmy byly převážně ze zvěřiny, hub, luštěnin a velmi často s použitím všudypřítomného vína Brunello. Pro můj vkus, i když mám ryby a mořské plody moc ráda, bylo takové složení menu více, než příjemné. My si vybrali restauraci u „Modrého hroznu“. Čas večeří začíná kolem sedmé hodiny večer. Pokud městem procházíte dříve, máte možnost vidět, že restaurace je čistě prostřena, připravena a před otevřením se nejdříve nasytí zaměstnanci restaurace, povětšinou z jedné rodiny. Všechny hospůdky vypadaly velmi útulně a téměř podobně, byly zařízené v příjemném venkovském stylu, nízké stropy byly zpevněny dřevěnými trámy, jak už to ve starých domech bývá. A všude byl vinný lístek daleko obsáhlejší, než ten jídelní. U nás je tomu bohužel naopak… Na papírových jednorázových prostírkách bylo vyobrazeno nedaleké náměstí v Montalcinu… Pan majitel obsluhoval celý večer a s ním i část jeho rodiny, když bylo třeba. Hospůdka se velmi brzy zcela zaplnila a i při velmi rušném provozu vše probíhalo s úsměvem, profesionalitou a ochotou. Jako předkrm jsme si objednali špenátové ravioli s rajčatovou omáčkou zdobené čerstvou bazalkou… K tomu parmazán co hrdlo ráčí. Těstoviny byly samozřejmě domácí jako ve všech restauracích, kde jsme těstoviny okusili. Prodávat v restauraci talíř kupovaných špaget ze supermarketu, bídně ochucených za 150,- Kč a někdy i více, považuji za neskutečnou drzost, která je v převážné většině restaurací v Česku bohužel naprosto běžná. Další na řadě byla polévka typická pro tuto oblast, ribbolita. Velmi hustá zeleninová polévka plná luštěnin, uprostřed s plátkem bílého chleba a čerstvou cibulí na povrchu, vynikající. Stačí už jen přisypat parmazán… Další pak byl králík v omáčce z místního vína Brunello di Montalcino, fotografie se bohužel nevydařila. Ale o to lepší bylo jídlo. Dále pak ragú z divočáka na bílém víně s...

Trávit čas v tak nádherném městečku byla prostě radost. A bylo tak úžasné, že se to neobejde jen jednou dávkou fotografií z prvního dílu o Toskánsku. Jednoho dne jsme vyšli z našeho hotýlku a ejhle! Octli jsme se přímo mezi stánky. Ve městečku se konal trh. Začínal u hořejšího parkoviště u pevnosti… Nejširší ulice městečka, která kopírovala cestu na náměstí k radnici, byla zaplněna stánky a lidmi. Ve stáncích však bylo k mání převážně oblečení a běžné domácí potřeby. Na hlavní náměstí v den trhu přijel také brusič nožů… Tahle dlouhá ulice se stánky vedla přímo na hradby, odkud byl nádherný výhled na okolní krajinu…. Kolem kamenné zdi, ze které se vinuly velké placky opuncií byla krásná procházka a také rozhled. Protože jsme ten den nikam autem necestovali, s sebou na vycházku městem jsme si vzali dobře vychlazenou láhev sektu a něco pistáciových oříšků. Slunečné dopoledne s posezením na lavičce v přírodě s nádherným výhledem mělo tak úžasnou a nezapomenutelnou atmosféru. Po krátkém osvěžení jsme se vydali dál, k jednomu z místních kostelů. Tam na nás čekal příjemný park s trochou stínu a opět krásné pohledy do okolní krajiny, na olivovníky, cypřiše, vinice… Odtud jsme se pak oklikou vrátili do centra městečka, procházeli jsme po schodech, úzkými uličkami s kamennými domy a květinami. O malebná zákoutí zde rozhodně nebyla nouze. To všechno bylo toskánské městečko Montalcino… A během toho krásného dne jsme si stačili vyhlédnout restauraci, kde ochutnáme místní speciality. Moc jsem se těšila…...

K podzimu společně s jeho krásnými barvami patří kaštany. Jedny jsou krásné a většinou z nich vyrábíme různé dekorace nebo zvířátka. Druhé kaštany – s více bodlinkami, jsou jedlé. U nás nejsou ještě úplně obvyklé, ale v obchodech už se dají v tomto čase koupit. Takové kaštany můžeme nožem naříznout a upéci. Poté je oloupeme a pak jsou připraveny k použití. Já měla k dispozici kaštany vařené a již vyloupané. Jejich příjemnou oříškovou chuť mám moc ráda. Do moučníku jsem rovněž použila kaštanovou mouku, ale pokud ji nemáte, nahraďte ji moukou hladkou nebo třeba směsí hladké a špaldové mouky v poměru jedna ku jedné. Suroviny: •300 g kaštanové mouky •150 g moučkového cukru •150 ml oleje •250 ml podmáslí (nebo kefíru) •100 g vařených kaštanů •3 lžíce rozinek naložených v rumu •2 vejce •½ sáčku prášku do pečiva Vyloupané a tepelně upravené kaštany nakrájíme na menší kousky a v pánvi je nasucho opražíme. V míse smícháme mouku a cukr. Dále přidáme olej podle vlastní chuti. Já použila méně výrazný druh olivového oleje, ten však můžeme nahradit olejem slunečnicovým. Poté přidáme podmáslí, celá vejce, rozinky pokud možno bez tekutiny a pak i opražené kaštany. Vše dobře promícháme. Pokud jsme použili mouku kaštanovou, směs krémové konzistence má zlatavě karamelovou barvu. Kulatou formu o průměru 27 cm vymažeme máslem a vysypeme hrubou moukou. Směs nalijeme do formy, nejlépe se nám bude pracovat se stěrkou. Vkládáme do trouby předehřáté na 180 stupňů a pečeme asi 30 minut.   Podáváme zasypané moučkovým cukrem. Dobrou chuť!...

Dovolená už je nějaký čas za námi, ale až teď se dostávám k fotkám, abych z nich připravila alespoň krátké shrnutí dojmů, chutí a vůní. Už dlouho jsem se chystala vypravit do Toskánska a stalo se tak až letos. Měsíc září mi připadal ideální, co se týká počasí. A bylo to skutečně tak. Navíc je na co se dívat i cestou. Jízda po dálnici mezi horami, nedaleko Garmisch-Partenkirchen stála za to. Počasí v Toskánsku bylo po celou dobu nádherné, stále kolem 25 stupňů, sem tam mráček, spíše z rána. Počasí v těchto místech totiž příznivě ovlivňuje asi 100 km vzdálené Apeninské pohoří, k jehož reliéfu celé Toskánsko od mořského pobřeží postupně stoupá. Téměř pokaždé, když jsme se po snídani chystali na výlet, vypadal výhled do údolí pod městem asi takto… Kouzelné, kamenné město Montalcino, kde jsme byli po celou dobu ubytovaní, leží na kopci asi 40 km jižně od města Siena. Tato oblast má velmi hlubokou historii a je plná vzácných přírodních krás. Především však v okolí tohoto městečka vznikají jedna z nejslavnějších a nejlepších vín Itálie a zcela určitě ta nejlepší vína Toskánska. Název Brunello di Montalcino tady zmíním ještě asi mnohokrát, protože mne prostě okouzlil… a nejen jako název vína. Naše ubytování typu „Bed & Breakfast“ bylo přímo v centru tohoto malebného městečka. Ve starých, kamenných domech vypadá každá místnost jako z historického romantického filmu. Dřevěné trámy u stropu, těžké a silné dveře, malá okna, prostě učiněná romantika… Všechny domy mají v zadním traktu svůj malý dvorek (vpravo na fotografii). Přímo na něj jsme měli výhled z pokoje… Snídani jsme si tedy mohli dát venku, nebo v místnosti pod naším pokojem… Když jsme vyšli přes mini-recepci ven, přímo proti nám se tyčila pevnost, která je dominantou městečka a ve středověku tvořila vnitřní opevnění. Uvnitř hradeb se pak skrývá jedna z nejznámějších vinoték města… …a z pevnosti je také krásný výhled na okolní krajinu. Denně, i po návratu z celodenního výletu, jsme se toulali malebnými uličkami. Náměstí bylo vzdáleno asi tři minuty pomalé chůze od našeho hotelu. Jako skoro v každém městě Toskánska je zde sloup a na něm vlčice, která kojí bratry Romula a Rema, podle pověsti zakladatelů Říma. Na náměstí se nachází také jedna z nejstarších...