Když u snídaně voní střelný prach

Je polovina dubna roku 2010. Na louce, kterou obklopují lesy, začínají přibývat stany. Někdy k večeru jich bude téměř třicet. Večer je celkem chladný, noc je plná hvězd. Ranní jinovatka je tedy zaručena.

Sotva vyšlo slunce, ozval se buben: „Budíčéééék!“ Je šest hodin ráno, někdy v rozmezí let 1754 až 1763, v období tak zvaných Francouzsko indiánských válek (součásti sedmileté války) a schyluje se k bitvě.

Indiánská tlupa doprovázená francouzskými vojáky táhne pohraničím britských kolonií a přepadá anglické osadníky. Obyvatelé ohroženého území se shromažďují v malé obchodní stanici, kterou se snaží co nejlépe opevnit a doufají, že do příchodu nepřítele dorazí dostatečné posily.

Obchodní stanici (opevněný tábor) hájí 77^th Highland Regiment of Foot (77. královský skotský pěší pluk), His Majesty Independent Company of Foot (nezávislá královská pěší jednotka) a milice složená z osadníků. Z lesa pak útočí indiáni a Francouzi. Ale v patách jim jde celou noc jednotka Rogersových Rangerů, součást vojenských sil britské koruny.

První útok byl velmi časný a tak snídaně musela počkat. Slunce nedávno vyšlo a celkem chladné ráno dávalo znát, že se den vydaří.

Zatím, v této časné ranní hodině, přišla vhod stopka něčeho ostřejšího nebo alespoň čaj s rumem anebo nápoj zvaný cesta na severozápad.

Ženy, které na rozdíl od mužů nebojovaly, v táboře připravovaly něco na zub.

Vhod přišel třeba kus slaniny, jinak zavěšené pod přístřeškem vysoko nad ohněm. Toto místo je zvoleno nejen proto, že je slanina pro veškerou zvěř včetně táborových psů nedostupná ale také proto, že nad ohništěm dále získává svou typickou vůni. Výbornou přílohou opékané slaniny jsou plátky brambor, rovněž opékané na improvizovaném grilu.

Na různých menších ohništích opékal každý to, co bylo zrovna po ruce a někdy dost neobvyklým způsobem. Třeba na bodáku od muškety…

Sudy s vodou byly vždy po ruce a někdo si k snídani dokonce dopřál pečené kousky drůbeže…

Každý se nasytil podle své chuti a bitva pokračovala. Střílelo se z křesadlových mušket, pušek, pistolí a dokonce malých děl. Sama jsem se také na chvilku do bitvy zapojila, protože vůni střelného prachu mám ráda.

A po krátké odmlce došlo také na vyjednávání o příměří…

Den prostě velmi příjemně uplynul, všichni přežili a večer se v táboře rozhořelo ještě o něco více ohňů. Muži mají hlad a po celodenním boji si dobrou večeři zaslouží. Může být třeba v kotlíku vařená rýže s masem a jako dezert trocha ovoce…

… nebo třeba kousek salámu z pravého bizoního masa…

Pak nastal čas na obchodování, popíjení a povídání. A to vše se, jako ostatně vždy, protáhlo dlouho do noci…

Taková akce trvá jen pár dnů, ale dojmy z ní jsou nádherné a je jich mnoho. Obzvláště, když se vydaří počasí tak jako nám. Už se moc těším na další!

Share