Toskánsko – díl 3. – večeře u Modrého hroznu

Taverna Grappolo Blu – to byl náš podvečerní cíl. Na dovolené přes den člověk sem tam něco ochutná, ale v klidu si dát večeři o několika chodech, na to není nálada každý den. Vydali jsme se tedy do centra městečka Montalcino. Kromě jiného jsme prošli také kolem zvonů, které odbíjely pravidelně každou hodinu, a to i v noci…

Toskánská kuchyně je vyhlášená, pro mne to však bylo malinko překvapivé zjištění. Je polovina září a jste necelých padesát kilometrů od mořského břehu a ani na jednom menu zdejších restaurací nebyly k mání mušle, krevety, ryby. A pokud, tak jen velmi zřídka. Zdejší pokrmy byly převážně ze zvěřiny, hub, luštěnin a velmi často s použitím všudypřítomného vína Brunello. Pro můj vkus, i když mám ryby a mořské plody moc ráda, bylo takové složení menu více, než příjemné.

My si vybrali restauraci u „Modrého hroznu“. Čas večeří začíná kolem sedmé hodiny večer. Pokud městem procházíte dříve, máte možnost vidět, že restaurace je čistě prostřena, připravena a před otevřením se nejdříve nasytí zaměstnanci restaurace, povětšinou z jedné rodiny.

Všechny hospůdky vypadaly velmi útulně a téměř podobně, byly zařízené v příjemném venkovském stylu, nízké stropy byly zpevněny dřevěnými trámy, jak už to ve starých domech bývá.

A všude byl vinný lístek daleko obsáhlejší, než ten jídelní. U nás je tomu bohužel naopak…

Na papírových jednorázových prostírkách bylo vyobrazeno nedaleké náměstí v Montalcinu…

Pan majitel obsluhoval celý večer a s ním i část jeho rodiny, když bylo třeba. Hospůdka se velmi brzy zcela zaplnila a i při velmi rušném provozu vše probíhalo s úsměvem, profesionalitou a ochotou.

Jako předkrm jsme si objednali špenátové ravioli s rajčatovou omáčkou zdobené čerstvou bazalkou…

K tomu parmazán co hrdlo ráčí. Těstoviny byly samozřejmě domácí jako ve všech restauracích, kde jsme těstoviny okusili.

Prodávat v restauraci talíř kupovaných špaget ze supermarketu, bídně ochucených za 150,- Kč a někdy i více, považuji za neskutečnou drzost, která je v převážné většině restaurací v Česku bohužel naprosto běžná.

Další na řadě byla polévka typická pro tuto oblast, ribbolita. Velmi hustá zeleninová polévka plná luštěnin, uprostřed s plátkem bílého chleba a čerstvou cibulí na povrchu, vynikající. Stačí už jen přisypat parmazán…

Další pak byl králík v omáčce z místního vína Brunello di Montalcino, fotografie se bohužel nevydařila. Ale o to lepší bylo jídlo. Dále pak ragú z divočáka na bílém víně s polentou…

A pak už jen malý dezert, protože víc bych nezvládla. Takže jedna citrónová crostata s piniovými oříšky, nepřeslazená, osvěžující…

… a také jemný créme caramel…

K jídlu jsme si vybrali Chianti Classico (s černým kohoutem na hrdle láhve). A po jídle jako digestif přišla grappa…

Víc už bych prostě nezvládla, ale bylo to skvělé.

Cestou zpět do hotelu už byly otevřeny pouze restaurace, městečko bylo ztichlé, malebné. A dokonce byla otevřena jedna z místních zmrzlináren. Bylo něco po půl desáté večer..

A příště se opět vydáme na výlet…

Share