Cestou z dovolené jsme si zvolili jako odpočinkové místo na přespání město Mikulov. Bylo to jeden z letošních horkých červnových večerů. Po dvou týdnech v Maďarsku jsme přece jen měli chuť na malou změnu. Nejprve jsme kvůli kachnímu stehýnku na jedné tabuli před jakousi restaurací zavítali do podniku, kde jsme zcela zřejmě už ten večer vítáni nebyli. Neochotné pohledy tomu nasvědčovaly a tak jsem se okamžitě otočila a odešla. Dál jsme se bezradně toulali a přemýšleli, kde se najíme. A pak jsme stáli u něho. Modrý dům ve spodní části mikulovského náměstí. Venku stolečky a zahradní dřevěné židličky, vedle květinářství, vůně levandule. A na protější straně ulice kavárna „Dobrý ročník“. Téměř vzpomínka na Provence, co víc si přát. Nabídka na tabuli před obchodem byla velmi lákavá. Zarazilo mě, že v tak malém městě je obchod s bio potravinami, ekologickou drogerií a podobným zbožím otevřen v tak pozdní odpolední hodinu. Otevřen je proto, že jeho středem vedou schody do restaurace, která se nachází v prvním patře. Velmi jednoduchý a vkusný interiér, lustry evokují dojem ptačího hnízda. Takový typ restaurace mám nejraději. Restaurace, na kterou spíše, než kvůli nažehleným plátěným ubrouskům, vzpomínáte kvůli tamnímu úžasnému jídlu. A ta vzpomínka vám pokaždé vyloudí na rtech blažený úsměv. Protože jsem skutečně nečekala, že objevíme takový skvost, tak jsou fotografie pořízeny pouze mobilním telefonem. Příště se tak nestane a že rozhodně další „příště“ bude, o tom jsem přesvědčena. Jeden večer je prostě málo. Celkem stručné, ale pestré dvoustranné menu nabízelo thajské karí, již zmiňovanou kachničku i jehněčí. Nevěděla jsem, co bych ochutnala raději. Nejprve přišla na řadu studená okurková polévka s krutóny a kozím sýrem. Co lepšího v letním počasí? Poté jehněčí kolínko se šťouchanými bramborami a špenátem a také hovězí líčka s celerovým pyré. Výtečně připravené maso v obou případech společně s úžasnou omáčkou s využitím demi glace. Zelenina přesně „al dente“, perfektní příloha. Dokonalý požitek ze skvělého jídla umocňovala hbitá (ne otravná) a informovaná (ne upovídaná) obsluha. Oba obsluhující věděli, jak a co správně podávat a navíc to byli zcela zřejmí fanoušci dobrého jídla. Znali technologický postup přípravy všech jídel v menu, byli schopni u stolu za námi poradit paní, která trpěla jakousi alergií. Vzácná kombinace. Pak ještě přišla na řadu paštika...

Taverna Grappolo Blu – to byl náš podvečerní cíl. Na dovolené přes den člověk sem tam něco ochutná, ale v klidu si dát večeři o několika chodech, na to není nálada každý den. Vydali jsme se tedy do centra městečka Montalcino. Kromě jiného jsme prošli také kolem zvonů, které odbíjely pravidelně každou hodinu, a to i v noci… Toskánská kuchyně je vyhlášená, pro mne to však bylo malinko překvapivé zjištění. Je polovina září a jste necelých padesát kilometrů od mořského břehu a ani na jednom menu zdejších restaurací nebyly k mání mušle, krevety, ryby. A pokud, tak jen velmi zřídka. Zdejší pokrmy byly převážně ze zvěřiny, hub, luštěnin a velmi často s použitím všudypřítomného vína Brunello. Pro můj vkus, i když mám ryby a mořské plody moc ráda, bylo takové složení menu více, než příjemné. My si vybrali restauraci u „Modrého hroznu“. Čas večeří začíná kolem sedmé hodiny večer. Pokud městem procházíte dříve, máte možnost vidět, že restaurace je čistě prostřena, připravena a před otevřením se nejdříve nasytí zaměstnanci restaurace, povětšinou z jedné rodiny. Všechny hospůdky vypadaly velmi útulně a téměř podobně, byly zařízené v příjemném venkovském stylu, nízké stropy byly zpevněny dřevěnými trámy, jak už to ve starých domech bývá. A všude byl vinný lístek daleko obsáhlejší, než ten jídelní. U nás je tomu bohužel naopak… Na papírových jednorázových prostírkách bylo vyobrazeno nedaleké náměstí v Montalcinu… Pan majitel obsluhoval celý večer a s ním i část jeho rodiny, když bylo třeba. Hospůdka se velmi brzy zcela zaplnila a i při velmi rušném provozu vše probíhalo s úsměvem, profesionalitou a ochotou. Jako předkrm jsme si objednali špenátové ravioli s rajčatovou omáčkou zdobené čerstvou bazalkou… K tomu parmazán co hrdlo ráčí. Těstoviny byly samozřejmě domácí jako ve všech restauracích, kde jsme těstoviny okusili. Prodávat v restauraci talíř kupovaných špaget ze supermarketu, bídně ochucených za 150,- Kč a někdy i více, považuji za neskutečnou drzost, která je v převážné většině restaurací v Česku bohužel naprosto běžná. Další na řadě byla polévka typická pro tuto oblast, ribbolita. Velmi hustá zeleninová polévka plná luštěnin, uprostřed s plátkem bílého chleba a čerstvou cibulí na povrchu, vynikající. Stačí už jen přisypat parmazán… Další pak byl králík v omáčce z místního vína Brunello di Montalcino, fotografie se bohužel nevydařila. Ale o to lepší bylo jídlo. Dále pak ragú z divočáka na bílém víně s...

… aneb zážitková gastronomie trochu jinak. Ten nápad se jednomu člověku zrodil v hlavně už dávno, ale k jeho realizaci došlo v prvních červencových dnech. S několika přáteli vyznávajícími život v 18. století jsme se utábořili v opevnění města Terezína. Zde byla na sobotu plánována menší bitva a na tentýž den večer velká hostina. Organizátor této akce oslovil kamarády z Historického spolku města Bíliny a ti jeho přání vzali jako výzvu. Nutno říci, že se toho úkolu zhostili naprosto úžasným způsobem. Účast se očekávala vysoká, ale vlastně až v den hostiny byl znám počet účastníků. A těch bylo nakonec téměř sedmdesát. V den, kdy se hostina konala, rozhořela se čtyři velká ohniště a na nich se hřály kotle, kotlíky, hrnce i pánvičky. Celý kuchařský tým pod zkušeným vedením paní Marušky pracoval s ohromným nasazením. Ve finále se na přípravě podílelo asi osm lidí. Základ kuchyřského týmu s vařečkami včetně „topiče“ tvořilo lidí šest. A v tomto počtu dokázali téměř nemožné. V takovýchto podmínkách připravit tak velké množství chodů, a to všechno podávat horké či teplé ve stejný okamžik, je opravdu umění. S ohledem na dostupnost surovin a pochopitelně už oproti 18. století pokročilým chutím strávníků však nečekejte, že všechna jídla byla přísně dobová. Skolit jeleny, srnce nebo křepelky a jinou pernatou zvěř v našich možnostech nebylo. Ve čtyřech bočních výklencích pevnostních chodeb byly připraveny stoly s lavicemi a ty si každá skupina prostřela ve svém duchu. Nevím to zcela jistě, ale nebudu daleko od pravdy když řeknu, že tyto prostory zažily takovou vůni jídla poprvé… V chodbě uprostřed pak byly připraveny rautové stoly. A co se podávalo? Na jedné straně byly smažené kuřecí čtvrtky, pečení králíci, kančí guláš, kuře po provensálsku, vepřové závitky se slaninou a hráškem, různé druhy domácího pečiva včetně třeba bramborového chleba. A k tomu všemu vynikající hustá zeleninová omáčka… Na protějším stole jsme pak našli vařené brambory ve slupce, směs listových salátků, šťouchané brambory s jarní cibulkou, bramborové knedlíky, čerstvou i dušenou zeleninu, čerstvé ovoce, teplý jablečný kompot, vdolečky se smetanou, palačinky se zavařeninou, piškot se šlehačkou a čerstvými jahodami a bábovku. Pochutnat jsme si také mohli na vařených křepelčích a slepičích vejcích a připraveno bylo dokonce vejce pštrosí. To ovšem, díky své hmotnosti a...

Druhý den jsme vyrazili do města hned po snídani. Snídaně v hotelu Dvořák vůbec stála za zmínku. Není tak úplně obvyklé, aby součástí hotelového snídaňového bufetu byl lososový quiche, caprese (samozřejmě s čerstvou bazalkou), teplá zelenina ratatouille s čerstvým tymiánem nebo zapečené palačinky. A v čase velikonočním nechyběl samozřejmě mazanec ani beránek. I odtud mám jeden zážitek, který potěší. Doba snídaní byla od časného rána do 10 hodin. V době asi dvacet minut před koncem podávání snídaně se nás v restauraci nacházelo jen několik. Procházela jsem kolem bufetového stolu a vybírala si svou porci ranní energie. Ve stejné chvíli obhlížel snídaňovou nabídku šéf ranní kuchyňské směny. Při pohledu na prázdnou nádobu s míchanými vajíčky se zeptal, zda si ještě přejeme usmažit nějaká vajíčka. S díky jsem odmítla, protože na stole bylo ještě dost dalších dobrot, ale tento postřeh mi připadá velmi ohleduplný a milý. Naše procházka začala opět na náměstí, jehož dominantou je krásný kostel. Líbil se mi dům vedle kostela a zašli jsme také k radnici. V galerii U Radnice byla v době Velikonoc malá výstava s ukázkou velikonočních zvyků a technik barvení vajec. Na náměstí také najdeme restauraci U zlatého lva… Ve městě je spousta zajímavých uliček a podniků. Na kraji náměstí jsme narazili na RECYKLE BAR… Při lehkém občerstvení jsme objevili interiér ve stylu retro a také to, že bar je nekuřácký. Ani tento pro nás příjemný fakt nebrání pořádání různých párty… Pohyb na čerstvém vzduchu nám mohl jen prospět a tak jsme se vydali na delší procházku kolem rybníku Jordán… … při zpáteční cestě jsme opět minuli pár krásných domů… … některé z nich byly pečlivě střežené…… a byl zde dům s cukrárnou, která v minulosti bývala zřejmě pekařstvím. Den procházkou příjemně uplynul a nadešel čas večeře. Už jsem se moc těšila na degustační menu. Objednali jsme si jej, číšník odešel, ale za chvilku se vrátil. Jako první chod uvedeného menu mělo přijít uzené kachní prsíčko. Číšník si však pamatoval, že předešlý večer jeden z nás toto jídlo ochutnal a tak nám nabídl jinou alternativu. A nám nezbývalo, než opět žasnout nad takovou profesionalitou, zájmem a vstřícností. Velmi rádi jsme nabídku přijali. Studeným předkrmem tedy bylo: Uzené filátko z duhového pstruha s hrubozrnnou horčicí, listový...

Velikonoce jsou za námi a každý z nás je trávil po svém. Někdo doma připravil tradiční dobroty v podobě nádivky, jehněčí pečínky, beránka či mazance. Já však tentokrát využila volné dny k výletu do jižních Čech, jehož cílem bylo město Tábor. A tento náš cíl nebyl vůbec vybrán náhodně. Jedním z důvodů bylo, že jsem Tábor neměla zatím možnost poznat a dalším důvodem byla restaurace. Místní vyhlášená restaurace La Cave, která je součástí hotelu Dvořák. A abychom měli vše u nosu, ve zmiňovaném hotelu jsme se také ubytovali. Hotel se nachází přímo pod hradem Kotnov. Hrad Kotnov a s ním spojená Bechyňská brána jsou nejstaršími památkami v Táboře. Pocházejí nejspíše z druhé poloviny 13. století, z období vlády českého krále Přemysla Otakara II. Čas a požáry způsobily pokles obranného významu hradu natolik, že byl v letech 1612 – 1613 přestavěn na pivovar. Z předpokládaných čtyř věží hradu se zachovala jediná, nazývaná Kotnov. Z jejího ochozu může návštěvník obdivovat krásu místa i okolí. K hradní věži přiléhá jediná dosud stojící městská brána, zvaná Bechyňská. Na rozdíl od věže se brána dochovala v téměř původním stavu z doby vrcholné gotiky. Po ubytování jsme se vydali na procházku po městě. Počasí bylo i přes původně nepříznivou předpověď nádherné a to umocňovalo dojem z krásy starých domů a romantických zákoutí. Blížil se ale večer a já už se moc těšila, až ochutnám první sousto na talíři. Restaurace La Cave je domovskou kuchyní pro Martina Svatka. Kuchaře, který získal v domácích i zahraničních soutěžích nejedno ocenění a je členem Národního týmu Asociace kuchařů a cukrářů České republiky. V době naší přítomnosti však po oba večery velel kuchyňské posádce pan Ondřej Dvořák a nutno říci, že velmi zdatně. Všechna jídla byla bez jediné chybičky. Restaurace se nachází v suterénu v místech, která původně sloužila jako pivovarské sklepy. I přes hrubé opracování cihlových zdí je prostředí vlídné a útulné. O dobrý a sváteční pocit hosta se zde také vysokou měrou stará obsluha. S tak zřejmou profesionalitou se člověk moc často nepotká. Bezchybný servis, osobní přístup, snaha a přehled. Pro číšníka, který měl na starosti právě náš stůl, je práce zjevně zábavou, radostí a to i přes jeho mládí. Všechen personál hotelu včetně kuchařů odhaduji na věk...