Období před velikonočním půstem je obdobím zabíjaček. Já se ale pustila do výroby domácích klobás. Chtěla jsem něco ve stylu italské salsiccie, cippolaty. Prostě syrová klobása s hrubší strukturou, která se dá použít jako zdroj mletého masa (třeba do těstovin), opéci na pánvi nebo v létě na grilu. Pro podobnou práci s masem je navíc vhodné chladnější prostředí, takže zima je ten správný čas. Možná právě proto nepotkáme žádného řezníka jen v tričku, ale vždy teple oblečeného a v několika vrstvách. Zpočátku jsem se inspirovala trochu z literatury, protože český internet klobásky spíše udí. O zimních víkendech nebo před pěší túrou mám ráda vydatnou snídani nebo spíše brunch. V tom případě je moje oblíbená kombinace: Kvalitní opečená klobása – syrová italská salsiccia, sázená vejce a velké bílé fazole v rajčatové omáčce naostřené trochou harísy. Dále mohou být také pečená sladká rajčata, řezem dolů na pánvi. A třeba také trochu domácích bramborových hranolků. Na výrobu jsem použila vepřové maso. V týdnu jsem si objednala u řezníka střívka na páteční vyzvednutí. Teď, v době zabíjaček a masopustu, byla k mání střívka širší, tj. jitrnicový rozměr. Pro salsiccie jsou lepší, kvůli snadnějšímu propečení na pánvi, střívka užší. Nevadí, klobásky nebudou tenké a delší, ale baculaté a kratší. Po počátečním opečení na pánvi bude tedy dobré je dát ještě na pár minut do trouby. Jinak střívka různých kalibrů lze objednat na e-shopu HEROLD řeznické potřeby. Připravila jsem si suroviny na poměr masa vs. tuku asi 2:1. S menším podílem tuku by byly klobásky suché, s velkým podílem tuku by po upečení byly vlastně také sušší, protože tuk by se vypekl. Pro jednodušší počítání jsou základní poměry: • 2 kg vepřové kýty • 1 kg vepřového sádla • asi 5 metrů střívka kalibru 26/28 • 50 g soli • asi 2 dcl ledové vody (lze nahradit suchým bílým nebo červeným vínem) • bylinky nebo koření – již bez soli Ze všeho nejdřív si v lednici připravíme dost volného místa. Bude třeba po částech chladit mleté, a později i ochucené maso. Dle zkušeností s mým masovým mlýnkem jsem maso i sádlo nakrájela na kostky o hraně asi 3 cm. Vepřové maso je dobré očistit od šlach a blan, ty by se nám pak zbytečně namotávaly...

Při návštěvě Dolomit byste rozhodně neměli vynechat tohle nádherné město. Vlastně, městečka jsou tady nádherná asi všechna, ale v Cortině je navíc jedna zajímavost, kvůli které jsme se tam vydali i my. Ale teď pěkně od začátku. Cestovali jsme vlakem do Toblachu, pak autobusem do Cortiny, spojení navazovalo skvěle. Čisté nádražní budovy ve starším stylu, uklizená nástupiště, přehledné značení. Vlak, do kterého nastoupíte v úplné pohodě, protože jeho první schod je přesně v úrovni nástupiště. A navíc jede na minutu přesně. Pokud by tohle všechno bylo u nás, nejezdím jinak. Cortina d´Ampezzo leží v nadmořské výšce 1224 m.n.m. jako jedno z nejznámějších středisek zimních sportů. Leží v údolní kotlině obklopené vysokými kopci, takže výhled ze kteréhokoliv místa je vždy úžasný. Nejprve jsme se chtěli porozhlédnout po městě… Počasí bylo jako na objednávku a my se dostali na místní asi nejrušnější pěší ulici – Corso Italia.. Kromě hotelů, zmrzlináren zde bylo mnoho obchůdků se suvenýry, i jedlými… Na této hlavní třídě také najdete farní kostel ze 13. století, jehož věž byla postavena až v letech 1853 – 1858 a je vysoká 72 metry. Tak dlouhý den se nemohl obejít bez oběda. Ten jsme si dopřáli v příjemné pizzerii Il Ponte… Jak už název napovídá, restaurace se nachází přímo u železničního mostu. Ve stejné výši i směru jako most vede visutá lanová dráha… Pak jsme se přesunuli do severní části městečka, kde se nachází Olympijský stadión. Bude vám připadat dost malinkatý. Zde se v roce 1956 konaly VII. zimní olympijské hry. Tyto hry byly unikátní z několika důvodů: všechna sportoviště až na jedno byla od sebe velmi málo vzdálená, takže se diváci mohli mezi jednotlivými sportovišti pohybovat pěšky. A kromě toho tyto hry byly první, které se spoléhaly na sponzory, a také to byly první zimní olympijské hry, které se vysílaly v televizi. Na obrázku vpravo nahoře je bronzová deska se jmény všech medailistů… Ledová plocha stadionu se rozkládá na 4320 m2 a kolem jsou tři hlediště ve tvaru podkovy. V době konání her stadion ještě neměl střechu. Pokud jste v Dolomitech na pár lyžovacích dní, rozhodně si na jeden den od lyžování odpočiňte a rozjeďte se na výlet. Zrovna z městečka Cortina d´Ampezzo budete nadšeni....

Dovolená na horách je za námi, uteklo to rychle. Kvalita sněhu byla vysoká díky mrazivému, ale nádherně slunečnému počasí. Odpočívat během lyžování se však musí a tak jsme sem tam na chvilku usedli baru přímo na sjezdovce. Letos se objevila novinka, která se zřejmě pro tuto sezónu stala naprostým hitem: Koktejl Veneziana. Nesmírně osvěžující směs nádherné barvy, která vám ihned zachutná. Připravit si tento koktejl můžete i doma. Smíchejte: 1 díl sodovky, 1 díl Prosecco, 1 díl Aperolu. Přidejte řez nejlépe červeného pomeranče a podávejte s ledem. Paráda. Jako vždy jsme si, nejen kvůli odpočinku, jeden den vyplnili výletem. Tentokrát jsme navštívili Bolzano (německy Bozen). Je to město v regionu Trentino-Alto Adige v severní Itálii, správní středisko autonomní provincie Bolzano (zvaná také Jižní Tyrolsko). Do města jsme přijeli na autobusové nádraží, které se nachází těsně vedle vlakového. Nádraží vévodí vysoká budova známá z mnoha záběrů tohoto známého města (na fotce vpravo dole). Pěšky jsme došli na hlavní náměstí ve středověké části města: Piazza Walther von der Vogelweide, které nese svůj název podle básníkovy sochy uprostřed. Na jednom z okrajů téhož náměstí jsme si prohlédli gotickou katedrálu. Aby byl výčet těch nejhlavnějších památek z města Bolzana úplný, musím se zmínit také o Vítězném oblouku – Monumento alla Vittoria, který se nachází v jiné části města. Byl postaven mezi válkami a umístěn zhruba na střetu mezi německou historickou a italskou novou částí města. Cestou přes most od Vítězného oblouku (zpět do staré části města) je už z dálky vidět budova Městského muzea. Hned za ní se nachází Archeologické muzeum, na jehož návštěvu jsem se velmi těšila. Toto muzeum je proslaveno tím, že je zde uložen ledový muž zvaný Ötzi. Měli jsme ovšem smůlu, muzeum bylo téměř přesně ve dnech našeho pobytu zavřené. Znovu otevřeno bylo vlastně až těsně po našem návratu domů. Prošli jsme kolem známé univerzity Libera Universitá Di Bolzano, která je trojjazyčná (německá, italská a anglická). Nejen zde bylo vidět, že kolo je ve zdejších městech základním dopravním prostředkem. Jak ekologické, praktické a zdravé! Nedaleko muzea a univerzity je místo, kde se denně konají trhy. Zelenina, květiny, sušená rajčata i sušené houby, sýry, klobásy, sušená šunka, čerstvé těstoviny, sušené ovoce, olivové oleje, chléb a preclíky. Přesto, že bylo docela...

V tomto období našemu tělu malé odlehčení jídelníčku jen prospěje. V obchodech jsou v oddělení zeleniny vidět celkem pravidelně fenyklové bulvy. A tak trochu ve svém okolí zjišťuji, že je velmi málo používaný, protože „co s ním?“ Tak tady mám jeden tip. Osobně znám čerstvý fenykl nejčastěji v kombinaci s citrusy. Tento salát jsem ochutnala při letošním pobytu v Jižním Tyrolsku. V té oblasti je fenykl celkem hojně využívaná zelenina. Známější a častěji využívána jsou fenyklová semínka, ale o těch zase příště. Fenykl Má mnoho přídomků: hlíznatý, sladký, boloňský či florentinský. Čerstvý fenykl je ideální zelenina pro ty, kteří trpí nadýmáním nebo pocitem plnosti žaludku. Váže jedovaté a tukové látky ve střevech. Fenykl posiluje také náš imunitní systém, obsahuje vitamín C a poměrně velké množství vitamínu B. Dále obsahuje minerální látky: draslík, vápník, hořčík a železo. Má zklidňující, detoxikační a hlavně zeštíhlující účinky. Čerstvé hlízy obsahují z 90% vodu a mají nízký obsah energie. Díky čistícím a detoxikačním účinkům na organismus se tuky vyloučí a neusadí. Používá se buď v syrovém stavu nakrájený do salátu nebo ho můžeme zapékat na mnoho způsobů. Listy mají silnou anýzovou vůni a dají se přidávat například k nakládané zelenině místo kopru, do omáček a pomazánek. zdroj: Internet Na salát budeme potřebovat pouze: 1 fenyklovou bulvu 2 mandarinky 400 g balení bílého jogurtu sůl podle chuti K salátu si připravíme filet z lososového pstruha. Má vynikající maso a pokud budete mít možnost takového pstruha koupit, neváhejte. Fenykl nastrouháme na struhadle s většími slzičkami. Silnější část se vám možná bude hůře strouhat, klidně ji tedy nakrájejte na malé proužky. Mandarinky nafiletujeme stejně jako v případě mandarinkového dezertu. Filetky překrojíme na polovinu. Přidáme jogurt. Já použila odkapaný choceňský. Můžeme dle chuti lehce osolit. Salát necháme odležet v lednici alespoň půl hodiny. Při podávání ozdobíme snítkou fenyklu. Z rybího filetu vytaháme pinzetou kostivždy po směru vlákna,  a lehce je osolíme. Filety pečeme vždy nejprve z té strany, která bude při servírování na talíř nahoře. V daném případě je tedy klademe na pánev nejdříve stranou bez kůže. Filety vložíme do pánve, ve které jsme rozehřáli máslo s trochou olivového oleje. Přibližně po dvou minutách je otočíme na stranu s kůží a pečeme znovu asi dvě minuty. Na povrch rybího masa...

Letos jsme se kvůli velmi chladnému počasí na vrcholcích hor s klidnou duší vypravili ještě na jeden výlet. Celkem často se pohybujeme v okolí města Bruneck, ale ještě nikdy jsem neměla možnost si jej tak důkladně prohlédnout. To se vám může splnit hlavně tehdy, když do města dorazíte těsně před polednem. Pak totiž nastává přibližně do třetí hodiny siesta, po čas které zůstávají otevřené pouze restaurace. Vyrazili jsme pěšky z vesnice Pfalzen… Půda na lesních i polních cestách byla velmi promrzlá. Šli jsme lesem a přes pastvinu, na kraji které byl dům. Vedle domu se pásli koně. Cíl naší cesty byl vzdálen asi 7 kilometrů. Slunce začínalo hřát a když jsme vyšli z lesa, uvítal nás pohled na brunecký kostel. Za mostem přes řeku Rienz, jsme viděli kočičího fešáka, který se ale bohužel se nenechal pohladit. V Brunecku vlastně každou chvilku přecházíte přes most, protože řeka protéká jeho středem. A za chvilku už jsme byli přímo ve městě, kde byl jeden dům zajímavější než druhý… Restaurace Alte Bruneck se nachází na jedné z hlavních ulic, která vede na most. Ten most je vlastně taková místní kuriozita… Na obou jeho zábradlích jsou zavěšeny visací zámky – většinou s letopočty nebo různými nápisy. Zámečky sem přišli pověsit muži, kteří tu ukončili vojenskou službu. Visací zámky darovali mostu na znamení, že už je nebudou potřebovat a jejich skříňka s výstrojí tedy může zůstat nezamčená. Každý zámek má svou historii… A pak už jsme prošli branou do užšího centra města… V jeho uličkách jsou nádherné, krásně udržované, staré domy. V nich můžete najít obyčejné obchody nebo třeba i banku… Zvonkohra na bílém domě (na fotce vlevo) je funkční a v pravé poledne jsme měli možnost si poslechnout kratičkou ukázku. Její zvonky jsou všechny tak trochu symbolicky porcelánové. Ve spodní části domu je totiž obchod s výhradně míšeňským porcelánem. Nápaditá dekorace obchodu s outdoorovým vybavením… Protože byla právě siesta, rozhodli jsme se také pro oběd. Po obědě v restauraci, která patří rodině Bernardi, jsme pokračovali v procházce. Došli jsme až pod hrad, který je ve městě vidět téměř z každého místa… Nedaleko hradu se tyčí chrám Nanebevzetí Panny Marie… Prošli jsme kolem několika pekařství a cukráren… … a také v tomto městě jsme narazili...